Termín konání: 1.-8. října 2012
Místo konání: Chisinau, Cosnita, Moldavsko
Účastníci: Zuzana Uhlířová, Daniel Kunz, Aneta Toboříková
Program a akce: program Mládež v Akci, akce 3.1.
Report z projektu:
Po perfektně připravené cestě jsme se ocitly v Kišiněvu. Celý let byl náročný pouze tím, že jsme odlétali příšerně brzy ráno. Jinak Mnichov ani Kišiněv si nemůžu vynachválit. Po příletu a vyzvednutí kufrů si nás okamžitě vyzvedl místní organizátor (tedy později se ukázalo, že manžel hlavní organizátorky, který byl zodpovědný za pochůzky a vyzvedávání či odvážení lidí – evidentně funkce manžela není úplně to ideální).
Počkali jsme ještě na výpravu z Ruska, nasedli do auta a nechali se odvážet na místo určení. Trochu nás překvapilo, jak daleko jedeme, že vlastně nikoho v zemi neznáme a nikomu nerozumíme. Než jsme se vypořádali s tímto pocitem, už se okolo cesty ocitli vojáci a tanky. Rozhodně zajímavé a nečekané!
Naštěstí mám s vojáky jen dobrou zkušenost. Nechali nás bez problémů projet, až jsme se dostali do Cosnity (anebo tak nějak plus mínus podobně). První den byl hodně pohodový, přijeli jsme první a tak jsme pouze vyhlíželi další účastníky a seznamovali se. Rusové byli moc fajn, pak k nám přibyli ještě dvě holčiny z Moldávie, dva chlapci a jedna holka z Turecka, dvě holky ze Skotska, dvě z Rumunska, tři z Arménie, tři lidi z Itálie a druhý den přijeli tři kluci z Gruzie a jedna paní z Británie (mimochodem skoro si říkám, že by se v Británii měli jako první cizí jazyk učit angličtinu). Chápu, že tento výčet není moc zajímavý, prostě bylo nás spousta z různých zemí.
Samozřejmě, že na seznamování je nejlepší party a tak jsme začali hned první večer s moldavským vínem (abychom náhodou něco nezmeškali). Jak jste si jistě všichni domysleli tak do konce pobytu jsme se nestihli seznámit dostatečně a každý večer jsme na tom museli intenzivně pracovat. Žádné zahálení ani ve chvílích volna! Tedy alespoň to tvrdší jádro. Hlavní náplní ale nebylo popíjení, jak by se mohlo zdát. Každý den nás čekal poměrně pestrý program zaměřený na podnikání, podnikání v oblasti sociální sféry a vymýšlení spousty projektů. Vše se konalo formou neformálního vzdělávání, takže neexistovalo, abychom na otázku odpověděli slovně – vše se muselo minimálně nakreslit. Nevím, kdo tenhle systém vymyslel, ale musím se přiznat, že jsem ráda, že se ve škole více učím, než kreslím. Abych ale byla úplně spravedlivá, musím uznat, že všechny projekty, které jsme navrhovali a vytvářeli, mi přišly hodně přínosné. Ukázalo se, jak je důležité být kreativní a já osobně jsem dospěla k závěru, že podnikání v oblasti sociální sféry (nevím, jak rozumně přeložit social entrepreneurship) je velice zajímavé, objevné a může něco změnit (ale netvářím se, že tuším co).
Co se týče lektorů, tak Nerius z Litvy byl naprosto bezkonkurečně jedním z nejlepších a nejvtipnějších lidí, co jsem kdy potkala. Bylo znát, že má velké zkušenosti, ve svém oboru se vyzná a ví, jak své znalosti předat dál. Viorica (místní hlavní organizátorka) toho patrně také spoustu znala, ale občas se zdálo, že spíše z kurzů než z vlastní zkušenosti, a úkoly, které nám zadávala, byly dost zapeklité. Nicméně když jsme se všichni vrátili s naprosto odlišnými výtvory, nikdo se nestíhal divit a bylo to velice úsměvné (asi spíš pro nás než pro ni).
Abych celý projekt shrnula: organizace byla bezvadná, náplň kurzu byla zajímavá a přínosná. Moldávie je vtipná země, která stojí za navštívení, pokud hledáte dobrodružství a něco jiného, než uklizenou západní Evropu, ale ze všeho nejvíc jsem nakonec vděčná za lidi, které jsem tam potkala. Rozhodně bych neměnila a už od svého návratu vymýšlím, kterou divnou zemi zase navštívím.
Aneta Toboříková
_____________________________________________
Po hladké cestě se náš tým objevil v Kišiněvi. Maličké letiště nám neudělalo větších problémů a hned u východu na nás čekal manžel hlavní organizátorky Vioricy, Alex. Po krátkém čekání na ruský tým jsme vyrazili vstříc Cosnici, vesničce, ve které jsme strávili proběhlý týden.
První seznámení s moldavským naturelem proběhl již při cestě po tamních silnicích, které by středoevropan jen stěží nazval jinak než „okreskami“. Nicméně v Moldávii plní funkci hlavních pozemních komunikací. Řidiči na sebe netroubí, ohleduplně pustí rychlejší vůz i přes dvě plné čáry a ještě se u toho zdárně vyhýbají koňskému povozu.
Ubytovací zařízení, dle Vioricy nejlepší v celé Moldávii, předčilo naše očekávání. Záchod i teplá voda v každém pokoji, celý areál hezky upraven a vše umocňovala doba zrání ořechů, jejichž loupáním si člověk mohl krátit čas při čekání na další část tréninkového kurzu.
Litevský lektor Nerijus byl dle všeho člověk na svém místě, s portfoliem jeho činnosti bylo jasné, že se nebude jednat o žádného nazdárka. Po úvodním dni a půl seznamování jsme, povětšinou prakticky, zlepšovali naše dovednosti v dílčích činnostech potřebných k úspěšnému ustanovení a následnému fungování nevládní organizace, od základů projektového managementu po úspěšnou internetovou propagaci firmy. Celkem se dá kurz hodnotit velice kladně. Malou kaňkou zůstává jistá neposlušnost účastníků kurzu, kteří se mnohokráte ani neobtěžovali dorazit, což našemu týmu přišlo přinejmenším nezdvořilé.
Každopádně se dalo pochopit, že se jedná o kulturní rozdíly mezi národy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první můj takový výjezd do ciziny za účelem seberozvíjení a tréninku, tak volám: Jen houšť. Je zbytečné si hospodařit na svém písečku a nic nedat i ostatním.
Daniel Kunz
