Termín konání: 23.-31. říjen 2016
Místo konání: Zadar, Chorvatsko
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz
Prosím pročtěte si info-pack a rozpis denních aktivit a projektovou brožuru.
Účastníci: Adam Telička, Zita Kučerová, Katarzyna Gattnar
Účastnící se země: ČR, Chorvatsko, Makedonie, Itálie, Španělsko, Francie, Řecko, Turecko, Bulharsko, Slovensko
Hostitelská organizace: Udruga za unaprjeđivanje suvremenih životnih vještina „Ostvarenje“ Association for improvement of modern living skills „Realization“
Report z projektu:
Mezi 23. a 31. říjnem 2016 se naše 3členná skupina českých „youth workerů“ účastnila tréninkového kurzu v Zadaru o „vedení mezikulturního dialogu v našich projektech pro lepší pochopení různorodosti v naší společnosti“. Vyjma nás se přijeli o tématu vzdělávat též hosté z Makedonie, Itálie, Řecka, Španělska, Francie, Turecka, Slovenska a taktéž byly přítomny i zástupkyně Chorvatska.
Cesta dvou třetinu české reprezentace začala půlnočním posedáváním v nonstopech v centru Brna. Naši organizátoři nám vyjednali skvělou dohodu, že ačkoliv se na projektu proplácelo 70% cestovních nákladů, české skupině bude proplaceno 100%, pokud pojede určitým autobusovým spojem z Vídně do Zadaru. 100% je 100% a tak nám to za tu spánkovou deprivaci očividně stálo.
Po hodinách strávených v autobusech jsme s dvouhodinovým zpožděním konečně dorazili do Zadaru a k našemu překvapení s námi z autobusu vystupovala také dívka ze slovenské delegace projektu. Omámeni teplým počasím, na které jsme stihli odvyknout, jsme se dohodli, že do místo našeho ubytování a konání tréninku v Omladinském hostelu (asi 5 kilometrů od místa příjezdu) dojdeme pěšky. Omylem jsme sešli z cesty a dostali se na poloostrov, kde se nachází také centrum Zadaru. Po tomto neúspěchu jsme se rozhodli využít tamější městskou hromadnou dopravu. Vystoupili jsme sice na špatné zastávce, ale nakonec jsme se přeci jen do hostelu dobelhali.
S našim příchodem již probíhala počáteční fáze tréninkového kurzu tj. seznamování a povídání si o útrapách naší cesty. Myslím, že jsme vyhráli. Při představování pro mě bylo obtížné zachytit angličtinu ostatních účastníků, protože jsem nebyl řádně asimilován na takovou diverzitu přízvuků; to trvalo asi dva dny. Večer probíhala mezi účastníky zábavná debata o historii zemí plná sarkasmu. Při této příležitosti se mi jeden francouzský mladík omluvil za Sudety.
Druhý den jsme si určili pravidla (např.: žádné pozdní chození, nenucení nikoho do ničeho, nemít strach se projevovat…), vytvářeli jsme v rámci národů plakáty o současné situaci sociální exkluze v našich zemích a poté jsme dostali prostor jej i prezentovat. Tímto způsobem jsme zjistili mnohé o tom, co se “doopravdy“ děje v jiných částech světa z pohledu mladých, inteligentních lidí. Následoval interkulturní večer, kde byly prezentovány produkty, tradice, hudební preference a tance typické pro kultury, které měly přítomny své zástupce.
V dalších dnech jsme se se učili o základních lidských právech, o překážkách v inkluzi, o mládežnických radách po světě a společně jsme vytvářeli projekty týkající se prací s mládeží nanečisto, z nichž, jak pevně věřím, bude většina realizována. Nejstěžejnější byl pro mne šestý den, kdy jsme se učili o komunikaci, jak komunikovat, jak řešit konflikty. Tento šestý den mě obohatil nejen v rámci mezikulturního dialogu, ale také jako člověka. Tento šestý den se bude v mém životě promítat každý den. Každodenní evaluace byla provedena tak, že nám byl náhodně přidělen “learning buddy“, se kterým jsme si mohli přátelsky povídat o průběhu dne, co jsme se naučili, co nás potěšilo, a zda jsme se zlepšili v dovednostech, ve kterých jsme chtěli. Mně byla přidělena slečna z Barcelony, které měla problémy se sebevyjádřením a angličtinou. Každým dnem se mi ale svěřovala, jak se ohledně sebe cítí lépe a lépe.
Skvělé byly i “energizery“, které měly většinou přímou či nepřímou spojitost s tématem. (spoiler alert!) Mohu uvést například variaci na karetní hru Prší; Byli jsme rozděleni do 5 skupin, které zasedly ke svým stolům a obdrželi jsme pravidla. Hra musela probíhat v naprosté tichosti. Vítěz se přesunul k dalšímu stolu po směru hodinových ručiček, kde byla pravidla jiná, ale protože nám to nikdo neřekl, tak jsme jen tápali a nechápali. To mělo symbolizovat současnou uprchlickou krizi.
Velká většina lidí na tomto tréninkovém kurzu byla velice inteligentní, aktivní a dychtící po informacích. Nebyl nikdo, kdo by se nepodílel. Organizátoři vždy vycházeli vstříc, pokud jsme něco potřebovali a na celém pobytu se odrážela jejich zkušenost s podobnými projekty. Jmenovitě jimi byli Stefan Manevski a Antonija Lelas. A když už jsem u jmenování, chtěl bych také velice poděkovat koordinátorce českého týmu Janě Parolkové za skvělé dirigování před počátkem projektu.
Adam Telička
