Termín konání: 15.-22. duben 2016
Místo konání: Targu Neamt, Rumunsko
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz
Prosím pročtěte si info-pack.
Účastníci: Tomáš Pavloň, Tomáš Vacek, Tereza Svobodová
Účastnící se země: Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Řecko, Itálie, Turecko, Makedonie, Lotyšsko a Rumunsko
Hostitelská organizace: Puzzle OptimEast
Report z projektu:
Tréninkový kurz Drumming – Sound Therapy se konal v termínu 15. – 22. dubna 2016 v menším městečku Targu Neamt v severní části Rumunska. Tento projekt byl organizován místní nově se rozvíjející organizací Puzzle OptimEast, v jejímž čele stojí Viorela Chiper, která má pod sebou tým nadějných mladých lidí s velkým potenciálem. Na projektu se sešlo kolem 35 účastníků z celkově 9 zemí, a to Rumunska, Bulharska, Makedonie, Chorvatska, Lotyšska, Itálie, Řecka, Turecka a samozřejmě České republiky, kteří se velmi brzo stali úžasně spolupracující skupinou, a to nejen díky hudbě, která svými nonverbálními kanály lidi propojuje.
Ubytovaní jsme byli v místní příjemném hotelu Carol ve 2-5 lůžkových pokojích, který se nachází uprostřed lesů a polí, pravá rumunská idylka. Personál, i když nemluvící anglicky, byl příjemný a vždy se nám snažil vyjít ve všem vstříc. Pro každého účastníka připravili speciální pokrm dle jeho požadavků. Výhodou lokalizace hotelu bylo to, že jsme nebyli přímo v centru města, ale měli jsme dostatečné soukromí na různé aktivity.
První dva dny po příjezdu do této krásné země nás čekaly různé seznamovací a rozehřívací aktivity, hry, výlety do okolí a informativní setkání týkající se projektů Erasmus+ a vysílajících organizací.
Třetí den večer přijel hlavní trenér celého projektu, úžasný Jean-Baptiste Manitou, muzikoterapeut a šaman se svou mladou kolegyní Anou Mariou. Společně s nimi jsme poté strávili čtyři celé dny ponořeni do tajů přírodní hudby a jejích terapeutických efektů. V těchto čtyřech dnech jsme si prošli sami sebezkušenostním muzikoterapeutickým výcvikem, který jsme poté aplikovali při práci s dětmi s mentálním postižením i bez postižení v místním kulturním centru, což bylo pro mnohé z nás významnou zkušeností. V rámci muzikoterapeutického kruhu, který sám o sobě v sobě skrývá obrovskou sílu, jsme hráli na djembe africké bubny a jiné perkusní nástroje přímo v lese, nebo kolem ohně. Vyvrcholením celého projektu byl tzv. „drumming day“, který jsme celý strávili v ulicích v centru města Targu Neamt. Nejednalo se jen o „street performance“, ale snahou bylo co nejvíce zapojit místní obyvatelstvo, ať už samotnou hudbou, nebo tancem, což se nám podařilo nad rámec očekávání.
Rumunsko je krásnou zemí s hlubokými kulturními tradicemi, čistými hodnotami a nádhernými lidmi. Jsem ráda, že jsem se do tohoto koutu světa mohla díky projektu Drumming – Sound Therapy podívat a rozhodně tomu nebylo naposledy!
Na závěr bych chtěla poděkovat vysílající organizaci EYCB za umožnění vyjet na tento pro mě velice užitečný a naplňující projekt, dále pak rumunské organizaci Puzzle OptimEast za zorganizování tohoto projektu a jejím členům, především Viorele Chiper a Catalinovi Biru, kteří se postarali o hladký průběh celé akce. Dále samozřejmě samotným účastníkům, kteří vytvořili skvělou atmosféru a hluboká přátelství! Více takových projektů! Mulţumesc! Děkuji!
Tereza Svobodová
________________________
Během jednoho týdne jsme se společně s úžasnými lidmi z východní a jižní Evropy spojili v jeden kmen, naslouchajíce rytmu a moudrosti šamana Jeana-Baptista Manitoua, abychom mohli předat společně nabitou energii dětem a dalším potřebným v Karpatském podhůří. Každý si odvezl zárodek tohoto učení do svého působiště, aby jej tam mohl šířit dál a sdílet s ostatními.
A jak to začalo?
Těžce jsem rozlepil oči v jednu hodinu po půlnoci a pomalu si vzpomínal, kdo jsem a proč, že to vlastně vstávám v takovou hodinu. Před měsícem mi přišel email od Evropského centra mládeže Břeclav, že patřím mezi tři vybrané a budu moci jet nasávat inspiraci a muzikoterapii do Rumunska.
Dva čeští kamarádi – Terka z Brna a Tom z Prahy, kteří mají jet se mnou, jsou protřelí muziko-terapeuti a určitě se toho od nich hodně naučím. Moje vlastní zkušenosti jsou nulové, ale motivace a chuť se učit je velká. Klopýtajíc na autobusovou zastávku čistím zuby a vyhýbám se potácejícím se postavám. Tam už čeká Terka, už z dálky sálá pozitivním přístupem a lidským teplem. Společně koukáme na Toma, který spí v autobusu přilepený k okénku. Konečně jsme vpuštěni, Tom se odlepuje, seznamujeme se a až do Vídně probíráme všechno možné. Tom je zběhlý v terapeutickém světě, hraje v kapele na djembe a byl na tolika zajímavých akcích, že mi můj život začíná připadat nudně stejný. Na letišti Schwechat naskakujeme na letadlo do Bukurešti a pospáváme. V Bukurešti nás čeká drama, protože jsou všude velké fronty a musíme znovu projít kontrolou, i když pouze přesedáme na jiný let do Iasi. Letiště probíháme tryskem, předbíháme frontu, letadlo na nás pět minut čeká, ale odlétá i s námi k hranicím Moldávie. Z letiště nás veze taxi na místo srazu účastníků kurzu. Mladý řidič mazácky kličkuje v nepřehledných křižovatkách, přejíždí mezi pruhy, troubí, mává na ostatní řidiče, a u toho zvládá kostrbatou angličtinou mluvit o svých studiích stavitelství, nezaměstnanosti mladých a památkách Iasi. Drobné na zaplacení rozměňuji v McDonaldu. Tom zahrne přívalem své přátelskosti cizí Rumuny, kteří ale oproti očekávání nepatří k naší skupině a nejspíš tu jen na rožku prodávají drogy. Raději vyklízíme prostor. Konečně potkáváme roztroušené členy našeho kurzu v hale železničního nádraží. Smějeme se s kudrnatou vlasaticí Elif z Turecka. Její kamarád Serdar mi pak celou cestu minibusíkem líčí, jak krásné památky mají ve městě Gaziantep, odkud všichni pocházejí. Všichni jsou učitelé, od mateřinky po angličtinu a jsou moc milí. (O pár dní později jdeme s Elif pozorovat východ slunce a společně prcháme před smečkou zdivočelých psů, kteří nás napadnou mezi poli. Vůbec je nezastraší v běhu zpívaný duet „Here comes the sun“ od Beatles.) Jedeme dvě hodiny po rozhrkané asfaltce do města Targu Neamt a odsud dalších deset minut do penzionu Carol, kde se bude celý kurz konat. Vítáme se s těmi, co už přijeli a po chvíli si jdeme lehnout. Tom a Terka zůstávají v hlavní budově. Mě ubytují do zahradního „tradičního“ domku s velmi tradiční manželskou postelí s nebesy, kterou přenechávám Andrejovi a Brankovi, kteří přijedou zítra.
Následující dva dny jsou věnovány seznamování, team buildingu a exkurzím do okolí. Už při snídani zavádíme vtípek, který pak pokračuje celý týden: Jelikož je na výběr z a) masového b) bezmasého c) bezvepřového d) bezmléčného menu, stane se poťouchlou radostí své menu průběžně měnit. Personál si ale poradí i s touto výzvou a my jim za to děkujeme prvními rumunskými slovíčky, která nás naučila organizující děvčata. Organizační tým je vůbec velice pestrý: Viorela je hlavní šéfovou, je trochu tajemná, ale vždy ochotná připravená pomoci dobrou radou. Zvládá při vedení kurzu chodit do zaměstnání. Klobouk dolů! Katalin je jakýsi „výkonný manažer“, který se stará o vše v terénu. Srší z něj energie, je skvělý tanečník a neustále nás baví svým vtipem a poznámkami. Dále děvčata dobrovolnice, které, ač stále na střední škole, mají bravurní angličtinu, neustále nás zásobují informacemi o Rumunsku a nebojí se realizovat své skvělé nápady na hry a cokoliv jiného. Za víkend se stihneme poznat navzájem ve veselém duchu, prohlédnout okolí (v mezičase se Serdarem ochočujeme dvojkolo a vyrážíme na spanilou jízdu do blízké vesničky, kde se nám kolo porouchá a my jej k posměchu místních babiček opravujeme ve škarpě u silnice), absolvovat historickou exkurzi dějinami regionu na hradě v Targu Neamt, seznámit se s městem a jeho pamětihodnostmi, navštívit zoologickou zahradu s typickou regionální faunou (včetně jednoho medvěda, který zapózuje Řekyním Vasiliki a Marii), muzeum místní přírody a koňský ranč, kde má část z nás možnost se projet na koni. V neděli pak mohutný Blagoj z Makedonie pojedná o programu Erasmus+, jeho fungování a možnostech, které nabízí. V následujících aktivitách a diskuzích se snažíme rozvinout myšlenku klíčových kompetencí, které programy rozvíjejí, učíme se je pojmenovat a ohodnotit svůj rozvoj v jejich světle. Na rozhýbání hrajeme krátké hry, které inicijují jednotliví účastníci, takže výběr je pestrý a nenudí. V neděli večer, kdy vstřebáváme dosavadní zážitky se stane hlavním tématem šaman, který má přijet už zítra ráno, a na kterého jsou všichni velice zvědaví. Hlavně Lorenzo, který studoval antropologii v Keni, a o šamanech a rituálech umí s jiskrou v oku mluvit.
V pondělí tedy do velkého napětí přijíždí Jean-Baptiste s Annou Marií. Šaman má nezvyklé rituální odění a na hlavě velký zelený klobouk. Z jeho modré Dacie vynášíme množství bubnů djembe a dalších nástrojů, jako marakas, guire, tibetská mísa, mořský buben, tamburíny a další. Venku zlehka poprchá a my máme první lekci se šamanem ve společenském prostoru penzionu. Sedíme v kruhu a Jean-Baptiste se představuje. Mluví rumunsky a Anna Maria překládá: Vystudoval muzikoterapii ve Francii a po studiích pochopil, že škola mu nedala nástroj, kterým by mohl plně porozumět lidem, kterým pomáhá. Odjel tedy do Peru a trávil několik let s kmenovými šamany, aby se pak přesunul do Afriky a žil nějakou dobu s místními kmeny a učil se od jejich šamanů. Teď pracuje, jako muzikoterapeut v Rumunsku, převážně s dětmi a lidmi vyloučenými z většinové společnosti. Mluví o principu prvotní hudby a řádu světa, o souznění, vibracích, energii, otevřenosti,.. Anna Maria překládá a všichni pozorně naslouchají. Poté máme čas na zamyšlení a popsání svých motivací a pocitů spojených s jednoduchými hudebními zvuky. Seznamujeme se s nástroji, bereme jeden po druhém, šaman vysvětluje jak, proč a kdy který používat při terapii. Každý si vybereme nástroj a odcházíme utvořit kruh do lesů, kde je lehčí a světlejší atmosféra. Začínáme hrát a učíme se základní rytmy. Noty nejsou potřeba, šamanův buben udává tempo a ostatní se přidávají a jejich rytmy a melodie na sebe navazují. Do ústředního rytmu přicházejí improvizace, které se ale vždy vrátí zpět k hlavní melodii. Odpoledne odjíždíme do kulturního centra na inter-cultural evening, připravujeme prezentační stoly s jídlem, částí moravského kroje a dalšími reprezentativními předměty, jako velikonočním tatarem. V sále nás vítá starosta města a následuje ukázka lidových tanců a písní. Pak mluví zástupkyně centra a organizátoři překládají. Na závěr lapne paní kytaru a začne hrát a k tomu zpívat řecky a rumunsky, někteří z nás začínají tančit. Poté následuje prezentace jednotlivých zemí: prezentaci České republiky jsme pojali vtipně a s ukázkou polky, a pak se všichni přesunuli k národním stolům, kde čekalo množství pochutin a interaktivních ukázek. Nejplnější byl stůl rumunský, který byl ale taky nejrychleji prázdný. Do penzionu se dostáváme pozdě v noci. Turkům se líbila mrskačka, i když nechtěli věřit, na co ji používáme. Daroval jsem jim ji a na oplátku dostal turecký fez.
Dalšího rána se chystáme na setkání s dětmi v komunitním centru, kam přijíždíme před polednem a v sále tvoříme kruh, do kterého se přidávají děti s Downovým syndromem a s autistickou poruchou v doprovodu rodičů a vychovatelů. Jean-Baptiste startuje zvolna hru. Mísíme se mezi děti a ty se úspěšně zapojují do rytmu. Anna Maria kmitá mezi námi a vyměňuje a předává nástroje. Šaman prokládá haní drobnými cvičeními a jinými hříčkami. Dětem svítí oči. Odcházejí a rodiče nám dojatě děkují. Je to silný a vyčerpávající zážitek. Po vystoupení zůstáváme ve městě a na večeři se vracíme do základního tábora. Po večeři zbude čas na debatování s Jeanem-Baptistem o jeho zkušenostech. S Annou Mariou řešíme společnou vášeň pro capoeiru a plánujeme si společný tanec na některý z příznivých dnů. Lorenzo se ptá šamana na čerpání a uchování energie z prostředí. Mluvíme o světě před vznikem civilizace, kontaktu s přírodou a upřímné komunikaci. Když večer procházím společenskou místností, narazím tu na pár lidí, kteří pokračují v hraní, a přidávám se k nim. Sedíme na bubnech djembe na zemi a bubnujeme. Všichni se dostávají do uvolněného transu. Jsou tu Dace a Evia z Litvy v dlouhých sukních, Lorenzo nás učí svahilské popěvky, Andrej z Varny předvádí svůj um profesionálního bubeníka, Terka tancuje uprostřed kruhu. Na závěr hraje italský básník Michele na tibetskou misku a ostatní bez hnutí meditují. Vzduch vibruje ve vysoké tónině, venku svítí měsíc těsně po úplňku. Šaman se usmívá, když prochází.
Další den je dnem duchovní osvěty. Jean-Baptiste mluví o významu kruhu a proudu energií v něm. O soudržnosti kmene, o překonání smutku ze změny, síle ukryté v jednotlivých emocích, vzteku,.. strachu,.. pocitu štěstí. Ve čtyřech skupinách chystáme rituály vody, ohně, země a vzduchu pro večerní vatru. Společně chystáme dřevo a rituální oheň. Třímetrovou konstrukci omotáváme starým vánočním řetězem ze smrkových větví. Scházíme se s padající tmou a vatra rychle vzplane. Plameny jsou unášeny větrem na sedm metrů od ohně. Když největší nápor ohně ustane, předvádíme rituály a hrajeme dlouho do noci. Po bubnování přináší virtuos Mako kytaru a učíme se rumunské táborákové písně. Nakonec tancujeme kolem ohně. Pohanská božstva vykukují zpoza kmenů nedalekého lesa. Ráno opět balíme nástroje a vydáváme se do města. Procházíme ulicemi a hrajeme. Zastavíme u školy, ale většina dětí jde pak s námi dál, nebo možná rytmus chytnul i učitele, a ti přerušili vyučování, aby mohli jít všichni za námi? J Přicházíme na náměstí a tvoříme velký kruh, bubnujeme a Terka tahá do kruhu první nesmělé tanečníky. Já s Annou Marií dostaneme prostor na capoeiru, a Terka dává lekci akrojógy pro odvážné. Přidávají se k nám místní z celého centra: Nejdříve opatrně, ale když dostanou do ruky buben nebo tamburín, tak se i stařičtí dědečci oprostí od skořápky věku. Rodina žijící na ulici se drží stranou, ale nakonec je zvesela vtáhnuta mezi ostatní. V kruhu nejsou žádné rozdíly. Paní bez domova mi nabízí své pantofle, když vidí, že jsem bosky. V kruhu jsou všichni stejní. Není třeba mluvit, komunikuje se rytmem, mluvíme tóny, slyšíme vibrace, a není žádného nepochopení. Nástroje kolují, každý přispěje svojí melodií do rytmu celku. Pro teď jsou jen světlé myšlenky a radost v Targu Neamt. Pomalu uklidňujeme nástroje a loučíme se s místními. Nachýlil se čas a Jean-Baptiste a Anna Maria odjíždějí dál rozdávat radost, každému z nás řekl během těch několika dní šaman něco hlubokého, co se vrylo do paměti, s každým sdílela Anna Maria veselost ducha.
Po odjezdu našich učitelů nás Katalin provádí muzeem a hýří vtipem. Vracíme se. Makedonský tým pojmenoval svůj van Bamboocha, podle jeho oranžové barvy. Vystupujeme tedy z Bamboochy před penzionem a čeká nás slavnostní večeře. Vyhlašují se výsledky soutěže „secret friend“, sepisujeme zhodnocení kurzu pro Viorelu. Na závěr sedíme potmě v kruhu a sdílíme naše emoce a poznatky. Poté je čas na loučení. Každý se loučí s každým. Objetí nepřekáží, je upřímné a přirozené. S některými se možná zase setkáme. S některými se zase setkáme jistě. Noc je dlouhá a přece již svítá. S tureckým týmem odjíždíme taxíky na autobus. Většina pospává nebo přemýšlí. Míjíme vesničky, kde koně táhnou žebřinové povozy. V Iasi přichází loučení s tureckými kamarády, Elif na mě zaštěká na rozloučenou. Odjíždíme na letiště a v Bukurešti tentokrát probíhá vše bez potíží. Do autobusu z Vídně si bereme pochoutky a hodujeme celou cestu. Čekají nás naše domovy..
Slova nejsou vždy nejpřiléhavější k myšlenkám, existuje hlubší a mnohem starší hladina komunikace, kterou můžeme dosáhnout třeba společnou melodií a rytmem, které odplaví zábrany a nedorozumění.
Tomáš Pavloň
