Už je to 45 dní, co jsem dorazil na své dlouhodobé ESC dobrovolnictví na Martiniku, Francouzské zámořské území v Karibském moři. Na ESC jsem se chystal vyjet už nějakou dobu, nicméně během studia na univerzitě byl většinou problém uvolnit se na několik týdnů nebo dokonce měsíců. Po dostudování se mi konečně otevřely časové možnosti a nejdříve jsem se rozhodl vyzkoušet takzvané Teams ESC, která nebývají tak dlouhá, typicky jen několik týdnů a přijede na nich větší skupina dobrovolníků najednou. Podobají se tedy v něčem spíše výměnám mládeže nebo tréninkovým kurzům, i když hlavní náplní není vzdělávání, ale práce. V roce 2024 jsem vyjel hned na dvě takové, nejdříve na jaře do Chorvatska, kde jsme 3 týdny pracovali na obnově tradičních kamenných zdí, stezek a studny poblíž obce Ljubač. Bylo to nedaleko moře a bydleli jsme v domcích na stromech, což napomáhalo unikátnímu zážitku. Druhým Teams ESC pro mě byl výjezd na ekofarmu Cloughjordan v Irsku, kde jsme se zapojili do sklizně a třídění zeleniny, odstraňování plevele, ale hlavním úkolem bylo postavit stodolu určenou na sušení zemědělských produktů. Tu jsme stavěli vyloženě na zelené louce, přičemž většina z nás měla s něčím takovým minimální zkušenosti, ale zatímco na začátku někteří sotva uměli vzít kladivo do ruky, na konci byla postavena stodola a splněný úkol. Zde jsme byli ve skutečně polních podmínkách, spali jsme ve stanech na louce, sprchovali se v přístřešku venkovní sprchou a vařili si sami na plynovém vařiči. Nicméně stále skvělá zkušenost, naučili jsme se opravdu řadu věcí a životě na farmě, práci s různými stavebními nástroji nebo třeba i řízení traktoru. Kromě toho jsme měli příležitost cestovat na kolech, vlaky i půjčeným autem po Irsku, které bylo nádherné.

 

Po těchto pozitivních zkušenostech z Teams ESC jsem se cítil připraven na dlouhodobé individuální dobrovolnictví. Jsem si vědom, že podle pravidel programu je možné vyjet pouze jednou, a proto jsem se snažil najít opravdu zajímavou příležitost. Nabídka na Martiniku mě velmi zaujala jak exotickou lokalitou, tak i rozmanitou náplní práce v organizaci CEMEA, která dělá široké spektrum věcí. I když jsem si velké naděje nedělal, koncem října 2024 jsem odeslal přihlášku a k mému velkému překvapení se už za několik dnů ozvali, že se jim líbí moje motivace a životopis a vyžádali si další dokumenty, přičemž mě vzápětí pozvali na pohovor. Během online interview, který probíhal velice slibně, mě překvapili jedním nečekaným požadavkem. Řekli, že by potřebovali, aby dobrovolník přiletěl a začal už během listopadu. Já na to odpověděl, že si to musím rozmyslet a dám jim brzy vědět, měl jsem totiž samozřejmě už nějaké plány na následující měsíce, které bych musel zrušit nebo odložit. Předpokládal jsem, že termín začátku mi dají třeba někdy po Novém roce, většinou se tyto věci řeší alespoň několik měsíců dopředu. Prošel jsem tedy své plány a pozjišťoval, co by případně šlo odložit, a poté napsal hostitelské organizaci, že jsem tedy připraven jet, a že dorazím na konci listopadu. Organizace se vzápětí ozvala s tím, že jsem byl vybrán, a následně jsme vyřešili smlouvu o dobrovolnictví a schválení nákupu letenek.

 

Na Martinik jsem dorazil 29. listopadu večer po absolvování nějakých jedenácti hodin ve dvou letadlech. Hned po přistání mě čekala jedna menší komplikace, můj kufr přijel na pásu s ulomeným kolečkem. V tom mě ale následně příjemně překvapila aerolinka Air France, asi do týdne po nahlášení a doložení účtenky s pořizovací cenou kufru mi jako náhradu proplatili cenu celého kufru. Jinak mě na letišti měl čekat někdo z organizace CEMEA, nicméně číslo, které jsem dostal jako kontakt, bylo nedostupné a nikoho s tabulkou s mým jménem jsem nemohl najít. Nakonec jsem si všiml, že tam stojí jedna paní, která na sobě měla tričko s nenápadným logem organizace, té jsem se představil a skutečně čekala na mě. Přiletěl jsem v pátek večer, takže jsem měl celý víkend na to se ubytovat, seznámit s okolím, trochu se aklimatizovat. I když musím podotknout, že plně si zvyknout na pětihodinový posun času mi trvalo téměř 14 dní. Kromě toho tady také vychází Slunce dřív a zapadá později, což celý efekt ještě umocňovalo.

 

Po příjezdu na místo ubytování jsem se setkal s italskou dobrovolnicí Alessandrou, která dorazila o několik dnů dříve. Byt je ve Fort-de-France, hlavním městě Martiniku, i když většina našich aktivit je ve městě Lamentin, vzdáleném několik kilometrů. Sice je nutné do práce dojíždět o něco dál, ale bydlení v hlavním městě je výhodné obzvlášť z hlediska lepší dostupnosti služeb. Byt je prostorný a v relativně dobrém stavu, i když má několik, z mého pohledu dost netradičních architektonických řešení. Například jedna ze stěn má v sobě otvory, které nejdou nijak zavřít ani zakrýt, což asi dává smysl z pohledu ventilace, ale zase stačí vevnitř nechat po setmění rozsvíceno a nalétají tam komáři. Obecně přítomnost různého hmyzu je asi jeden z největších problémů našeho ubytování, v podstatě všechno jídlo, které není hermeticky uzavřeno, musíme skladovat v ledničce. Jedině tam je před hmyzem v bezpečí. Nicméně když si dáváme pozor na to nenechávat žádné jídlo mimo lednici a mít po setmění zhasnuto v obýváku, kde je ona stěna s otvory, tak to není až tak zásadní problém.

 

Z praktických věcí na ostrově, dost mě překvapilo, kolik tu stojí nákup běžného spotřebního zboží v supermarketu. Je to o dost výrazně více než v pevninské Francii, zatímco místní platy jsou oproti Francii nižší. Určitý smysl to dává, skoro všechno se sem dováží přes oceán z Evropy a je to relativně malý trh, i proto je nejspíš všechno dražší. S náklady na život souvisely i komplikace během prvních dnů, kdy jsme se s kolegyní nemohli dostat do práce, protože kvůli demonstracím nejezdila hromadná doprava. Několikrát jsme to během prvních týdnů museli řešit nějak operativně, většinou nás přijel někdo z organizace vyzvednout autem.

 

Co se týče práce v organizaci CEMEA, ze začátku nám ukazovali všechna pracoviště, kterých je několik rozesetých ve městě Lamentin a též v hlavním městě Fort-de-France. Také jsme poznali celou škálu aktivit, které organizace dělá. Celý prosinec až do Vánoc jsme měli relativně chaotický program s tím, že nám většinou řekli jen den dopředu, kdy a kam máme jet a co tam budeme dělat. Přislíbili, že nějaký pravidelnější režim budeme mít až po Vánocích. Mezi tyto aktivity patřilo například výtvarné tvoření s dětmi, trénink boxu, posilování, aquagym pro seniory na pláži u moře, akce pro místní komunitu s bleším trhem a soutěžemi, koordinační schůze se zaměstnanci CEMEA nebo třeba setkání na radnici s představiteli samosprávy Martiniku, kde nám předali potraviny, které jsme distribuovali potřebným v komunitách, se kterými organizace pracuje. Každé pondělí máme příležitost s kolegyní objevovat ostrov, v prvních dnech jsme si sepsali itinerář a organizace nám na to půjčuje auto. Byli jsme na mnoha plážích, památkách, muzeích, viděli celou řadu přírodních zajímavostí, plantáží, továrnu na rum a chystáme se i na sopku Mt. Pelee. Na rozdíl ode mě je moje kolegyně začínající řidič, a někdy si tedy zažívám i roli učitele v autoškole, když je potřeba pomoci s ovládáním vozu nebo dopravními předpisy. Na našich výletech nějaké to chcípnutí motoru na křižovatce nevadí, ale když například vezeme seniory na aquagym na pláži, organizace raději svěřuje řízení auta mně.

 

Během Vánoc a prvního týdne po Novém roce měla organizace zavřeno, měli jsme tedy příležitost využít volna a procestovat okolní ostrovy. Já měl bohužel docela smůlu a těsně před Vánoci jsem si zvrtnul kotník, takže jsem si prošel kolečkem skrz místní zdravotnický systém. Na to, aby zjistili, že to není zlomené, a předepsali mi ortézu a léky na otok, jsem strávil v nemocnici celý den, především čekáním. Kvůli tomuto karambolu jsem musel odložit svou plánovanou okružní jízdu po okolních ostrovech o několik dnů, dokud noha nepřestala bolet a otok nesplaskl. Na Štěpána jsem se konečně zotavil do stavu, kdy jsem byl schopen ujít delší vzdálenost venku, což jsem otestoval cestou na nákup, a tak jsem zahájil svou cestu večerním trajektem na ostrov Svatá Lucie, odkud jsem později pokračoval na Guadeloupe a ostrov Dominika. Během cesty mě příjemně překvapila krásná příroda, sopečné krajiny, endemické druhy zvířat, šnorchlování, vstřícnost místních a velmi zajímavá lokální jídla. Nepříjemně potom například věci jako placení za vstup do národního parku, na turistické stezky v horách i na některé pláže, či to, že autobusy v neděli vůbec nejezdí, což jsem se dozvěděl až když jsem v neděli chtěl někam jet. Odjezdová daň na ostrově Dominika, která byla přes 30 euro, už mi pak přišla dost přes čáru, jednoduše vám tahají peníze z kapes jak jen mohou.

 

Od 6. ledna začaly zase aktivity v organizaci CEMEA a tentokrát jsme už dostali s kolegyní konkrétní zařazení na pracoviště a aktivity a pevně stanovené časy práce, což sice už není tak rozmanité jako to bylo během prosince, ale zase je mnohem snazší plánovat dopředu, když víme kdy a kde budeme. První týden v novém režimu byl velmi náročný, najednou byla řada nových věcí, za které jsme měli odpovědnost, a také jsme se s nimi museli seznámit více do hloubky. Též jsme museli začít více řešit administrativu a navíc ještě docházelo k dílčím změnám v našem plánovaném programu, což bylo z mého pohledu vítáno, protože jsem dostal více sportovních aktivit. Každý týden mám aquagym se seniory, večerní posilování a asistuju na tréninku boxu s dětmi. Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že místní děti ve středu nechodí do školy, takže středy bývají z hlediska práce s mládeží nejvytíženější, protože naše organizace v podstatě celý den supluje něco jako školní družinu.

 

Celkově jsem už na Martiniku aklimatizovaný, například když jsem se vracel z výletu po okolních ostrovech, skutečně jsem se po příjezdu do Fort-de-France cítil opět jako doma. Zvykl jsem si na kulturu, jazyk i místní. Chodím hrát o víkendu volejbal a v pátek deskové hry, což jsou moje koníčky. Viděl jsem na ostrově spoustu míst během našich objevovacích pondělků, mám oblíbený supermarket, holiče, restauraci, dokonce jsem byl i v nemocnici. Už mi to připadá, že jsem si tu našel své místo, že do komunity zapadám. Ještě tady budu více než dva měsíce a myslím, že si to užiju a odvezu si spoustu zkušeností i zážitků.