Program, akce: Evropský sbor solidarity (ESC) — dlouhodobé dobrovolnictví

Termín konání: 30. září 2024 — 30. květen 2025

Místo konání: San Damiano d’Asti, Itálie

Dobrovolník: Klára V.

Hostitelská organizace: Associazione Tesori

Deník z tohoto dobrovolnictví:

1. červen 2025

Ciao tutti, ahoj všichni. Po osmi měsících jsem se vrátila ze San Damiana d’Asti. Dobrovolničila jsem v organizaci Albero della vita, která spravuje několik komunitních bydlení. Ve dvou domech pobývají maminky s dětmi, v dalších třech domech postižení. K asociaci patří také pekárna, cukrárna, pole a lesíky lískových ořechů, které komunitám umožňují fungovat soběstačněji (např. krom produkce ořechů se dřevo ze suchých lísek se zpracovává na štěpku a spaluje). Zároveň se tím tvoří prostor pro práci, na které se mohou podílet obyvatelé komunit. Chodila jsem do několika komunit a pomáhala různorodě. S dětmi jsem psala úkoly a hrála hry, s postiženými jsme třeba vařili a uklízeli.

Itálii jsem opustila den předtím, než se v zahradě komunity Don Borio otevřel bazén. Někteří mě přemlouvali, ať ještě zůstanu, nicméně dobrovolnický projekt má stanovenou délku. V procesu loučení mi pomohl můj osobní řidič Marino, který mě vezl se zavazadly na nádraží v Asti. Marino mě často někde vyzvedával a vozil. Tak jako mi před osmi měsíci vynesl kufry do patra, teď je zase snesl do auta. A řekl: „Všechno začíná a končí (kromě mých úkolů, ty začnou a už je mám navždycky).“

Ještě mi řekl, že když se mě budou ptát, jestli jsem si v Itálii našla amore, mám odpovědět že ano, je mu 64 a jmenuje se Marino. Oponovala jsem mu, že to bohužel nepůjde, protože il mio amore se jmenuje Domenico a je mu jeden rok. Ve skutečnosti těch naprosto báječných lidí, které jsem v Itálii poznala, byla veliká spousta:

Třeba Bella, další malinká holčička, která stejně jako Domenico a další drobečci bydlí v komunitě pro maminky s malými dětmi. Jsem šťastná, že jsem mohla sledovat, jak se mění z miminka ve zvídavé a veselé batole. Maminky se s nimi do ochranného bydlení dostaly kvůli různým těžkým životním situacím, včetně útěku z domácího násilí, nebo následkem vlastních chyb. Pro mě to od začátku byly skvělé ženy s láskou ke svým dětem a obrovskou vůlí a silou bojovat o normální a šťastný život pro sebe a své děti. Tato komunita se nachází v pohádkové usedlosti na venkově, kam jsem se dostala náhodou, protože jsem zde přespávala v říjnu, kdy můj byt v San Damianu nebyl úplně připravený. A hned jsem věděla, že se tam budu chtít vracet.

Musím vám povědět taky o Pinovi. To je pán z komunity postižených, který se vždycky ujišťoval, že jsem se dobře najedla, a nejvíc mě překvapil, když si zapamatoval, jak se česky řekne kočka. Když jsme spolu byli nakupovat, on prodavači řekl co potřebujem a správně se ujistil, že jsem si vzala účtenku. Jeho oblíbeným módním doplňkem jsou sluneční brýle za každého počasí.

V téže komunitě bydlí Monica. Má tři sestry, jedna z toho skutečně existuje. Krásně maluje. Vážně krásně. Z pár tahů štětcem je umění. Škoda, že mi nechtěla dát žádný svůj obrázek, protože je chce rozdávat svým sestrám. Často jsem jí pomáhala vybrat oblečení na další den. Když jsme pracovali na zahradě, každou chvíli se chodila napít kapky vody. Dělila se se mnou o jablka. Ne, že by měli nedostatek jídla, ale dělit se o něco, je fajn a zábava.

Sdílení a soudržnost jsem zažívala hodně. Já sdílela svůj čas a osobnost s klienty, a oni sdíleli svůj čas se mnou. Přijali mě do domů, kde žijí. Necítila jsem se jako host, ale jako doma. A jídlo, to jsem s nimi sdílela hodně. Nedostávala jsem peníze na jídlo, ale rovnou suroviny ze společné spíže. No a proč bych si měla si vařit ze stejných surovin sama zvlášť? Často jsem s nimi obědvala nebo večeřela, i když jsem zrovna nebyla ve službě. Takže italské kuchyně jsem měla dostatek.

Nepravidelně jsem docházela také do bydlení pro lidi s psychosociálními problémy, jako jsou závislosti a psychiatrické diagnózy. Pomáhala jsem, s čím bylo potřeba. Za dlouhých zimních večerů jsme louskali lískové ořechy, které se potom používají třeba do sušenek v cukrárně. Jezdili jsme uklízet kanceláře. Hráli jsme fotbal nebo dělali muzikoterapii. V kuchyni jsme hlídali, jestli se nevplížil kocourek a nezačal se krmit rovnou z hrnce. Pro některé členy komunity jsem uspořádala výlet. Myslím, že je důležité povzbuzovat klienty velkým činům, což někdy znamená, že jsme se svezli autobusem a šli tři kilometry na výlet.

Když je řeč o všech těch skvělých lidech, moje paní mentorka Luisa byla moc skvělá. Snažila se udělat si na mě čas, podporovala mě a při cestách autem do komunity s miminkama jsme vždycky probraly spoustu věcí.

Připouštím, že mi nebylo vždycky veselo. V zimě byla zima. Když máte krajní byt, pod vámi je prázdný sál a okna občas netěsní, sice nebudete mrznout, ale teplo vám moc nebude. Ještě, že mě hřály vřelé vztahy. I když ani ty nebyly vždy dobré. V komunitě, která je bezpečným bydlením pro maminky s většími dětmi, se u dětí objevovaly různé problémy a poruchy. Procházela jsem tam zatěžkávacími zkouškami trpělivosti a tolerance a určitě jsem se tam rozvíjela ve schopnosti vycházet s lidmi.

Soboty jsem trávila na výletech a neděle mší svatou, po níž jsme s komunitou zamířili do kavárny. To nebylo v pracovní době, ale protože jsem část pobytu neměla spoludobrovolníky, ráda jsem s komunitami někdy pobyla i na nedělní oběd. Výlety jsem podnikala malé (muzeum v Asti) i velké. V Limone Piemonte, horském městečku, mi místní babička vyprávěla, že při procházkách v horách musí mít psa na vodítku, aby nelezl do nor svišťům. U dalšího města pod Alpami, Meana di Susa, jsem narazila na zbytky kamenné vesničky jako z pohádky o šípkové Růžence. A potom jsem objevila Janov, moje nejmilejší město.

Jsem moc ráda, že jsem se vypravila právě na tohle dobrovolnictví. Vím, že i lidé v komunitách to mají stejně. Byla to pro mě (a snad i pro ně) obrovsky obohacující zkušenost v mnoha ohledech. Po návratu jsem nadchnutá pro podnikání a zvládání nových věcí. Možná se vám zdá, že to celé zní příliš radostně. Kdybych před rokem četla takovýhle text, určitě bych si to pomyslela. Tak taky vyjeďte na dobrovolnictví a buďte otevření změnám a učení, nechte se nadchnout. Mimochodem, v San Damianu nyní nabírají nové dobrovolníky 🙂

Klára, červen 2025

16. listopad 2024

Když mi v Praze nevyšlo bydlení na hezkém bytě s balkónem, kamarádi mi říkali, že na mě čeká něco lepšího. Krom toho jsem si kladla otázku, jestli svých základů italštiny z Duolinga využiju jenom na dovolené po státnicích. Propojilo se to s tím, že jsem se už věnovala dobrovolnictví. A tak jsem se začala hlásit na ESC. Nevybrala jsem si ideální období: v Itálii se v létě moc nepracuje, a tak mi odpovědi přišly třeba po dvou týdnech s tím, že pohovor bude za další dva týdny. Nenechala jsem se odradit komplikacemi, a nyní vás zdravím ze San Damiana v Piemontu.

Neodradilo mě ani to, že druhá dobrovolnice z projektu vycouvala, ani to, že jsem měla dočasně bydlet v náhradním ubytování, protože bylo potřeba doopravit byt v San Damianu. Díky tomu jsem se na měsíc dostala do kouzelné usedlosti na venkově, kde žije komunita maminek s miminky. Právě tam jsem se naučila nejvíce o tom, co to je komunitní život, protože maminky zvládaly nejen dělit se o péči o dům a vaření, ale i si při tom zachovat vřelé vztahy.

I tady v San Damianu je fajn. Hlavně proto, že nemusím dojíždět. Žiju v bytě propojeném s další z komunit, které patří k organizaci. Což se hodí, protože když jsem byla nemocná, došla jsem si pro oběd a nemusela jsem vařit. Což vlastně dělám i když jsem zdravá. Jo a ten byt má balkón, jako měl mít ten v Praze.

Co je mojí náplní práce? Vytváření komunity. Chodím do třech domovů, kde pomáhám s tím, co je zrovna potřeba. Trávím čas s dětmi, aby měly maminky prostor na řešení své životní situace. Nebo s postiženými vaříme, uklízíme a chodíme na procházky. Učím se, jak vplout do zavedeného pořádku, a přitom ho nějak oživit. A myslím, že i v té italštině se zlepšuju. Líbí se mi, že organizace (Albero della vita = Strom života) propojuje komunitní život a zemědělství. Pěstují třeba vlastní jablka a hrušky. Skoro každá komunita má také svoji kočku 🙂

Už jsem stihla podniknout dva výlety. Jeden do Turína, a druhý do městečka Avigliana, které leží pod Alpami.

15. leden 2025

Ciao. Posílám pozdrav ze San Damiana. Po třech a půl měsících dobrovolničení mám stále jasno, že ESC je skvělý nápad. Zažívám tady drobná dobrodružství a potkávám samé skvělé lidi. Není to vždy růžové. Zažila jsem i pár konfliktů, u kterých ale zároveň vnímám, že jsem se z nich něco naučila.