Činnost spolku v období duben – červen 2020 

Činnost EYCB byla v období duben – červen 2020 ovlivněna situací ohledně pandemie koronaviru 

Co se s námi dělo v době pandemie? 

Naši činnost, stejně jako mnoho dalších oblastí veřejného i osobního života,  napadl v tomto období virus. Situace s pandemii koronaviru způsobila, že se mnoho plánovaných projektů přesouvalo na podzimní termíny. Původně  bylo v té době plánovaných 11 projektů Erasmu+ nebo Visegrádského fondu a všechny se přesunuly na pozdější termín.  

V době, kdy byla situace neobvyklá,  jsme kromě podpory českých účastníků,  také přesunuli aktivitu na internet. Spustili jsme pro vás novou rubriku Příležitosti pro maldé, o které se můžete dočíst níže. Také jsme publikovali článek o dobrovolničení v době pandemie. A společně s partnerskou organizací NaturKultur jsme uspořádali webinář jako úvod jejich projektu Trainers Library. 

Pokud byste nás rádi podpořili i v této době, za případné dary budeme vděční a proměníme je do nových projektů. 

Evropský sbor solidarity 

Korona zapříčinila také zkrácení některých projektů ESC. O dva měsíce dříve se vrátila dobrovolnice Bára z litevského Kanuas Kazys Griunius Progymnasium, kde pomáhala s výukou a vedením kroužků angličtiny a španělštiny. Report z Bářina ESC si přečtěte zde.

Předčasně se musel vrátit i dobrovolník Petr z portugalské organizace H2O sídlící v městě Arrouquelás. Působil v místní škole jako asistent žáků s duševním onemocněním, ale pomáhal i ve školní knihovně, evropském klubu, pořádal akce pro veřejnost a podílel se na organizaci mezinárodních výměn mládeže a tréninkových kurzů. Více o Petrových zkušenostech si přečtěte tady.

Někteří dobrovolníci, jako Ivana, se však navzdory nepřízni osudu rozhodli na svém dobrovolnickém projektu setrvat. Ivana měla původně dobrovolničit ve škole, ale když s rozšířením koronaviru v Itálii byly školy uzavřeny, neváhala a využila příležitosti pomáhat místním šitím roušek, donáškou nákupů a podobně. Pokud vás zajímá, jaké to bylo být dobrovolnicí v jedné z nejhůře koronavirem postižených evropských zemí, nevynechejte Ivanin článek Dobrovolníkem za časů Korony níže.

Prohlédněte si novou rubriku Příležitosti pro mladé 

Jelikož je jedním z našich cílů také informování mladých lidí o Evropské unii a příležitostech, které jim nabízí, pustili jsme se do nové online aktivity. A tak jste si na konci března a začátku dubna poprvé mohli přečíst článek v kategorii Příležitosti pro mladé. Pravidelně zde najdete nabídky stáží v evropských institucích a úřadech, soutěže, vzdělávací kurzy a mnoho dalšího. 

Máme novou prezidentku. Pravidelná schůze byla letos online 

Na konci dubna jsme se sešli na naši pravidelnou jarní schůzi. Tentokrát jsme ale museli improvizovat a místo srazu bylo virtuální. Schůze spolku proběhla na Skypu, ale to nijak nenarušilo naši produktivitu. Odhlasovali jsme si spoustu změn ve vedení spolku. 

Dlouhých a skvělých 10 let byl v čele Evropského centra mládeže Břeclav Jakub Miklín. Ve funkci prezidenta setrvale pracoval v době,  kdy se uskutečnilo několik projektů v Čechách, poslali jsme stovky účastníků na zahraniční projekty i dobrovolnické programy EVS/ESC, které po celou dobu koordinoval. S příkladnou pečlivostí se staral o finance i oficiální dokumenty i komunikoval s dobrovolníky. Díky němu je EYCB takové jaké je a za to mu všichni z řad členů i dobrovolníků děkujeme. Nyní už se rozhodl předat kompetence, nicméně nás určitě neopouští. 

Proběhlo tedy hlasování o novém prezidentovi EYCB a stala se jím Michaela Synková, která pro vás už téměř rok vymýšlí a tvoří parádní a informačně hodnotné příspěvky na Facebook a spolu s Terezou Homolkovou přispívá do rubriky Příležitosti pro mladé.

Jakub Miklín je nyní 1. viceprezident a stále se také stará o finanční chod spolku. 

Zahraniční projekty pro vás nadále koordinují Jana Parolková a Tereza Homulková.

O web se stará Aleš Mejzlík, který je zároveň autorem nového vizuálního stylu EYCB a všech grafik s nimiž se na webu, sociálních sítích i dalších materiálech EYCB setkáte.

Posledním členem rady spolku byl zvolen Ondřej Svačina, který se dlouhodobě staral o naše finance a účetnictví.

Změnili jsme také revizora spolku, kterým je pro tento rok Monika Ngo. Ta nahradila Michala Havelku, který se o kontrolu chodu staral v minulých letech. 

Nové posily do týmu 

Do našich řad jsme v uplynulých měsících přivítali nové dobrovolníky a moc se těšíme na naši spolupráci. Jsme na ně pyšní už teď, že se rozhodli věnovat svůj volný čas právě práci s námi. 

Jsou to Karel Týr, který už odvedl mnoho skvělé práce na překladech nebo průzkumech. K překládání pro redakční tým příležitostí pro mladé se připojila i Karolína Bauerová. Tvrdou prací s aktualizací našich webových stránek předvedla hned od začátku Alena Radová. Do rubriky příležitosti pro mladé přispěla Veronika Wróbelová. Vítejte! 

Články od projektových účastníků 

Dobrovolníkem za časů Korony

Přijíždím do Itálie na začátku února. Jen několik týdnů před tím, než se veškeré dění kolem mě zpomalí, a nakonec by se dalo říct, že zastaví. Každým dnem je tu slovo koronavirus skloňováno a používáno čím dál více a já si nemůžu nevšimnout, jak strach a panika pomalu roste. Já tento strach nemám, ale co si budeme povídat, čtení těch nešťastných zpráv mi radost nedělá. Jsem optimista a v ty nejhorší scénáře zpočátku nevěřím. Jeden z dobrovolníků mi říká, že se chce vrátit domů, po nařízení karantény na severu Itálie. Bojí se, že budeme mít nakonec karanténu i tady. Tady na jihu, kde nejsou žádné případy nakažených? Nevěřím tomu, že by se tak mohlo stát. A teď se tomu musím smát, protože původně jsem tvrdila, že se svět kvůli koronaviru přece nezastaví…

Jsem jedna z dobrovolníků, co pomáhají ve škole. Docházím tam 3 týdny a na konci února se školy uzavírají po celé Itálii. Je to v podstatě jedno z prvních míst, které omezuje svůj provoz, vše ostatní funguje zatím normálně. Prvotní prohlášení o uzavření škol je naplánováno na jeden týden. A tak ostatní dobrovolníci tohoto „volna“ využívají a jedou domů.  Jsou tady od září a chtějí využít tento čas na setkání s rodinou, navštívit své přátelé a příbuzné. Věří, že se za pár dnů vrátí a vše zase bude jako dřív. To byla ale představa, která se bohužel nenaplnila. Situace pandemie graduje, ministr vydává jedno prohlášení za druhým a nakonec padá rozhodnutí karantény pro celou Itálii. Nemůžu tomu uvěřit. Už v březnu je jasné, že dříve než v květnu se školy neotevřou. Najdou se dobrovolníci, kteří se chtějí vrátit do Itálie i v tomhle blázinci, ale až do června je to „mission impossible“ z důvodu karantény a uzavřených hranic.

Trávím karanténu nakonec sama v bytě. Po několika dnech máme i zákaz vycházek a já tak trávím čas doma s mizerným připojením na internet, přes mobil. Škola pokračuje v online režimu (v Itálii práci z domova říkají „smartworking“), ale já v tomto směru nemůžu nijak pomoct. Mám pocit, že bychom byli akorát jen přítěž. Už takhle mají učitelé co dělat, aby zvládli nečekanou situaci v nových podmínkách. Spousta z nich nepoužívala v minulosti počítač a teď se s ním rychle seznamuje a musí se poprat s novým systémem a tím pádem mít ještě mnohem více trpělivosti.

Co se dá dělat, když se vše kolem zastaví a vy máte pocit, že nemůžete nic dělat?

Já jsem se během tohoto období přidala k donáškám nákupu, asistenci při šití roušek, příprava balíků jídla pro chudé…

Jedna z iniciativ, do které jsem se zapojila se jmenuje „Spesa solidale“, která spolupracovala s několika supermarkety a lékárnami ve městě. Přihlášení dobrovolníci nosili objednané zboží lidem, kteří by raději měli zůstat doma a neměli vůbec vycházet (starší a nemocní). Dobrovolníků bylo více a více a tato iniciativa se dostala i do zpráv národní televize.

První nákup byl po pár týdnech karantény, kdy jsem s nikým osobně nesetkala něco kuriozního, doslova se jednalo o vytržení z rutiny v uzavřeném bytě. Tento první nákup byl velký a těžký, objednaný pro jednu babičku, která žije ve třetím patře. Nedokážu si představit, jak já bych to odnesla sama, protože jsme odnosili asi deset plných tašek. Paní byla moc milá a chtěla nám poděkovat pozváním k sobě domů na kávu. My jsme museli s díky odmítnout a dodržet pravidla – to znamenalo pracovat vždy s rouškou a rukavicemi (ze začátku rouška v obchodech povinná nebyla) a strávit minimum času s lidmi tak, aby se eliminovalo riziko případné nákazy na minimum.

Chtěla jsem podniknout něco dalšího. Inspirace přišla, když jsem sledovala vlnu solidarity z České republiky a z dálky obdivovala, jak celý národ šije roušky, kterých bylo nedostatek. A ten nedostatek roušek byl i tady v Itálii… Ale co s tím? Nemám stroj, materiál nic. Jeden z impulsů mi dala kamarádka z Česka, která stříhala šablony na roušky a poté je nosila švadlence na finální ušití. Člověk nemusí mít šicí stroj, stačí jen vůle a čas. Začala jsem se pídit po někom, kdo by v mém městě roušky šil nebo měl alespoň šicí stroj. Nikoho takového jsem nemohla najít. Koordinátor mi řekl, že některé oděvní podniky teď šijí roušky a že věděl o jednom pánovi, co je šil v krámku na hlavní třídě, ale už je dále nešije. Nakonec díky mému nasazení a kontaktech z projektu s nákupy zjišťuji, že maminka jednoho dobrovolníka šije roušky. Vypadá to, že je jediná ve městě. Přijde mi to neuvěřitelné a chci jí pomoct. Domlouvám se s ní, že budeme stříhat látky podle vzoru, který mi dává. Zapojuji další dobrovolníci Magdalenu a připravujeme roušky pro dobrovolníky z charity na darování krve a pro chudé.

Při předávání velké krabice roušek je krásné vidět vděk, jak od švadlenky, tak od faráře, kterému jsme taky roušky předali v místním kostele.

Další iniciativa, do které jsem se zapojila a je stále aktuální – čištění pláže. Vítr když je silný, tak rozfouká hodně odpadků a nepořádek se nehezky kumuluje právě u pobřeží. Každý týden je naplánováno čištění na různých místech a po hodině či dvou máme několik naplněných pytlů s kilogramy odpadků. Odpadky třídíme do separátních pytlů na sklo, plast a směsný odpad.

Člověk by nevěřil, co vše se tam dá najít, od brček, golfového míčku až po koberec zahrabaného částečně v písku. Ten tam musel ležet opravdu dlouho. Teď je na pobřeží už mnohem lepší pohled, ale stále potřebuje pravidelnou údržbu.

Nakonec tedy místo plánované pomoci žákům ve škole pomáhám místní komunitě a bezpochyby se jedná o zajímavou zkušenost. 

Věřím, že i malými činy můžeme změnit svět k lepšímu. A to zejména ve chvílích, kdy vám lidé tvrdí, že je to nemožné a beznadějné. Co dělat když nejsou iniciativy/projekty kolem vás? Vytvořte něco nového a inspirujte další, aby se k vám přidali nebo se inspirovali do budoucna.  Často totiž potřebujeme jen inspiraci nebo malé pošťouchnutí.

Ivana Bendová

Kolik přihlášek na stáž máš, tolikrát si člověkem!

Píše se březen roku 2020. V ulicích řádí corona a já se stihla na poslední chvíli vrátit z Kypru, než se uzavřely hranice. Sedím doma, cestovatelské plány zrušeny, práce žádná – tak co teď? Přemýšlím tedy nad svým životem a naštěstí objevuji spásnou nabídku na stáž u evropské ombudsmanky Emily O’Reilly. Jo, to by mohlo být něco pro mě! Sice už nejsem čerstvý absolvent, ale čert to vem! Vždyť o tom byl dokonce i film, tak proč by to nemohla být i realita? No, co si budeme povídat – realita je jiná a tvrdá. Samotným vyplňováním přihlášky strávím asi tak 3 hodiny. Ono to totiž není jen tak – přepsat všechny pracovní zkušenosti a vzdělání do stanoveného formuláře. A ještě to napsat tak, aby to zaujalo na první pohled. Kéž by jen stačilo poslat předpřipravené univerzální CV a motivační dopis! Aha, pozor – oni chtějí reference od předchozího zaměstnavatele! Kde je teď mám vzít? V Čechách se na to nehraje nebo mě to nikdy nenapadlo si o ně říct. Takže začíná maraton – obepisuji bývalé šéfy, vysvětluji jim svou situaci a prosím o urgentní zaslání. Naštěstí to všechno v den odevzdání přihlášek mám. Formulář vyplněn, motivační dopis sepsán, reference přiloženy – tak už jen klik a odesláno! Uf, mám to za sebou. Teď už zbývá jen čekat. Nuda, čekání a nejistota jsou náplní mých dnů. Rozhodnu se naplnit optimismem a začínám plánovat. Tahle stáž vyjde, to je tutovka! Už se vidím ve Štrasburku, jak sedím v kavárně nad cappucinem a pravým francouzským croissantem. Možná už bych si měla hledat i ubytování, ne?

Jaké je mé zklamání, když mi po měsíci a půl přijde zamítavá odpověď! Můj francouzský sen vychladl dříve než zmíněný croissant. Ale nevadí, upeču si něco jiného. Naštěstí objevím další stáž – v Evropské agentuře pro bezpečnost a zdraví při práci. Tak teď už to vyjde! Zjišťuju si všechny informace, psychicky se připravuji na vyplnění přihlášky, reference mám, motivační dopis taky. Úspěšně odesílám a začínám plánovat svůj život ve Španělsku. Mohla bych oprášit svou znalost španělštiny – ta se mi určitě bude hodit. Díkybohu za Netflix a velké množství španělských seriálů a filmů. Po měsíci začínám být expert na drogový slang a mexické nadávky obohatily mou dosavadní skomírající slovní zásobu. Po měsíci v napětí stále optimisticky očekávám pozvání ke Skype pohovoru. Nic ale nepřichází. Ani další měsíc. Ani ten další. Tak možná maňana? Ale kterého roku?

Snažím se bránit návalům zoufalství a vyhledávám další nabídky na stáže. Jaká je má radost, když objevím volné pozice v Evropské obranné agentuře! O bezpečnosti vím sice kulový, ale hledají někoho na komunikaci, tak to by mi šlo – okecat umím všechno. Přihlášku mám vyplněnou za hodinu, upravím motivační dopis a děj se vůle boží. Upřímně řečeno tomu ale moc nedávám. A při představě čekání dalších několika měsíců na výsledek je mi už teď zle.

Už je květen, corona pomalu ustupuje, ale moje stáž stále nepřichází. Hledám další a další nabídky, ale bez výsledku. Až konečně v červnu se objeví několik favoritů. Stáže do Evropského parlamentu, CEDEFOP, GSA, ENISA a spousta dalších. Jde mi to z toho hlava kolem, ne všechny pozice odpovídají mému vzdělání a zkušenostem, ale proč to nezkusit – odpovídám tedy na všechno. Abych toho neměla málo, začnu si i pro jistotu hledat práci. Zde zaznamenám jeden podstatný rozdíl – alespoň mi odepíšou, že mě neberou. Ale výsledek je stejný. Snažím se nepropadat panice a zoufalství, když v tom mi napíše moje kamarádka Jana, která se také přihlásila na stáž do Evropské obranné agentury. Píše mi: „Hej, pozvali mě na pohovor, co tebe?“ Píšu: „Mě ne.“ Pro jistotu zkontroluji e-mail a vytvořený profil, ale nic tam není. No, nevadí, alespoň se to nějak hejbe a třeba jsem v záloze. Hlavní je neztrácet naději!

K mé radosti se zrovna otvírá přihlašování na stáže do Evropského parlamentu a dokonce si můžu vybrat až 3 pozice, wau! Sice už mám trénink s vyplňováním přihlášek, ale nyní si pro změnu musím vytvořit životopis ve formátu Europass. Další výborně strávené 3 hodiny času. Informací o stážích v Evropském parlamentu je dostatek, a tak se dozvídám, že úspěšnost je přibližně nějakých 5 % – to je opravdu povzbudivá informace. Letos je vypsáno celkem 399 pozic, ale ne na všechny je nával. U výpisu pozic se totiž ukazuje, kolik zájemců se již přihlásilo. A u některých nabídek jsou třeba je 2 či 3 aplikanti. Tak to potom není 5% úspěšnost, ale 30–50%, ne? Začínám uvažovat strategicky. Proč se hlásit tam, kde je velká konkurence a nízká šance na přijetí, když můžou soupeřit jen se 3 dalšími rivaly? Ale je moje uvažování správné? Co když ti 3 budou mít daleko lepší životopis, motivační dopis či reference? Tak jsou moje šance beztak mizivé. No, nevadí – upouštím od této taktiky a vybírám si pozice, které mě opravdu zajímají bez ohledu na počet přihlášení. Jak se to jen říká? Že štěstí sedne i na vola? Tak to by už mohlo vyjít. Tak mi držte palce, ať vám příště píšu z bruselské kanceláře!  

Tereza Homulková 

Erasmus+ je pro mě životním stylem

Myslím, že všichni, kteří na projekty jezdí si mají vždy o čem říct a rozumí si. Je to tím společným koníčkem, a tím je cestování a potkávání nových lidí. S novým projektem pro mě vznikají nová přátelství a nová parta lidí, se kterou máte důvod se ještě někdy potkat. Hledat společné projekty a nebo prostě jen vymyslet plán, kam společně jen tak vyrazit. 

“Projektováni” mi dalo neskutečně moc zkušeností, přátel a zážitků. Poznala jsem díky tomu spoustu nádherných míst, kolikrát pronikla do tajů tradic a zvyků jednotlivých kultur a zemí. Nepoznávala jsem města a země jen jako turista, který zmateně hledá ty nejvýznamnější místa a památky na mapách zakoupených v turistických centrech. Objevovala jsem většinou jako místní. Měla jsem totiž štěstí, že jsem si vždycky našla někoho, kdo v zemi či místě bydlel a ten mě provedl. Ukázal mi spoustu zajímavých míst a hlavně tedy těch, které turisti jen tak nevidí. Dozvěděla jsem se vždy něco o historii, zajímavých místech a ne právě jen těch turisticky populárních. 

Cestovaní je pro mě osobně hodně o překonávání osobních limitů. Stávalo se mi, že jsem nevěděla, kde budu v noci spát, že jsem si něco zapomněla vyhledat v zemi, kde jsem běžně nemohla použít internet. Chodila celý den s krosnou na zádech. Zapomněla jsem předem zjistit cestu, kterou jsem měla jít a adresu cílového místa. Jsem občas trochu chaotická, ale vím, že právě to k mému cestování patří. Bylo to často o improvizaci. O tom vymyslet plán B. 

Na cestování mám ráda už ten samotný pocit, kdy vstupuji do letištní haly a vím, že někam poletím. O samotném pocitu sedět v letadle už ani nemluvě. Mám ráda, když se mi při přistávání zaboří lopatky do sedadla a rychlost vzletu. 

Mám-li se bavit o věcech, které jsem díky erasmům získala, tak hlavně ty nematerální, jsou dle mého názoru nejdůležitější. Bude to určitě odvaha, odhodlání, noví přátele, směr, kterým se chci v životě ubírat a hlavně krásné vzpomínky. Lákají mě krásné momenty v cizí zemi se super partou. Vzájemně si pomáháme a víme, že každý má čím přispět. 

To co na cestování po projektech miluju je hledání si nových přátel v zahraničí. S tím, že když máte přátele v zahraničí, máte i více důvodů cestovat a vyhledávat projekty v jejich zemi a okolí. Jsou pro vás důvodem k výjezdům do cizí země a trénování cizích jazyků. 

Nejen, že se na projektech více osamostatníte, procvičujete si angličtinu, ale dokonce se i bavíte. Mám ráda neformální vzdělávání, jelikož je spojeno s legrací a zábavou. Dovídáte se zajímavé věci a informace nenásilnou formou. Odreagováváte se od normálního běžného života. 

Zařadila jsem Erasmus+ do svého života a myslím, že jsem nemohla udělat lépe. Vždy, když vyhledávám projekty tak se těším na nové příběhy, na lidi a na to, co budu vyprávět svým přátelům až přijedu zpět domů. 

Už těd’ se moc těším na další projekt!:) 

Martina Kyselá