Program, akce: Evropský sbor solidarity (ESC) — dlouhodobé individuální dobrovolnictví (7 měsíců)

Termíny konání: 1. listopad 2025 — 31. květen 2026

Místo konání: Budapešť, Maďarsko

Hostitelská organizace: Co-housing Budapest (s podporou MeOut Group)

Dobrovolnice: Katka K.

Deník z dobrovolnictví:

Deník dobrovolníka – moje ESC v organizaci CoHousing Budapest

29. leden 2026

Než jsem na projekt vyjela a proč jsem se na ESC vůbec rozhodla jet…

O tom, že existují Evropské sbory solidarity už vím několik let, tenkrát se to ještě jmenovalo Evropská dobrovolná služba. 🙂 Úplně nejsilnější vzpomínku mám na jednu přednášku v Jihomoravském dobrovolnickém centru, která byla svědectvím o ročním dobrovolnickém dobrodružství v Norsku. Sen, že bych jednou ráda vyjedla i já, jsem si tak nosila docela dlouho, vždy mi však v dané životní etapě přišlo něco jiného důležitější – věnovat se škole, stážím, později i práci. Když už se mi blížil věk k hornímu věkovému limitu, do kdy je možné na ESC vycestovat a současně jsem začala cítit, že potřebuji nějakou životní změnu – učinila jsem rozhodnutí, že teď je ta správná chvíle vyjet, a tak jsem vyjela. 

Mou velkou touhou bylo vyjet na projekt, který mě bude nejen naplňovat, ale současně budu vnímat, že i já mohu být pro projekt přínosem. Z nabídky jsem si ji vybrala tedy opravdu jen pár projektů, a pak je zúžila na ty, které mi nejvíc sedí délkou pobytu a termínem konání. Nakonec jsem se hlásila na projekty tři – jeden nevyšel, protože už bylo po deadlinu, druhý by nakonec měl volné místo až později než jsem chtěla, a třetí vyšel. Cítila jsem, že rozvíjet myšlenku komunitního bydlení v Maďarsku, kde je stejně jako v Česku velká bytová krize, bude nejen pro mě osobně zajímavé, ale i přínosné. Maďarsko nebylo moji vysněnou lokalitou, ale za svého života jsem už žila na severu, západě i jihu, a tak jsem se rozhodla svou zkušenost obohatit i o východ. 🙂

Střípky z mého prvního měsíce… aneb listopad 2025

Přijíždím do Budapešti plná očekávání a moc mě těší, že mě hned na nástupišti Déli Pu vyzvedává moje spoludobrovolnice Lina z Francie, se kterou jsem si dopisovala ještě před zahájením pobytu – dobrovolničí totiž pro stejnou organizaci jako já, a tak jsem byla moc ráda, že jsme měly konečně příležitost se setkat naživo. A pak druhý dobrovolník, David z Gruzie, který se hrdinně nabídl mi pomoc s mým obřím těžkým kufrem, za což jsem mu byla opravdu hodně vděčná. Mé budoucí bydlení není vůbec daleko, stačí jet o jednu stanici metrem dál a jsme tam. Bydlím v Labutí ulici – jaké prozaické jméno, i když jeho výslovnost jsem si opravdu musela chvilku trénovat. Maďarština totiž není vůbec lehký jazyk, a i když mám základy v mnoha dalších jazycích – zde mi bohužel ani to nebylo nic platné. Byt je moc krásný, a jak jsem se dozvěděla od místních, na velmi lukrativní adrese, což mohu dosvědčit –  stačila svižná procházka do kopce a mohla jsem dosyta kochat výhledy z Rybářské bašty a obdivovat hrad Buda a historické uličky kolem. Stejně tak jsem mohla být opačným směrem za pár minut na břehu Dunaje a užívat si krás místní promenády…

Obojího jsem si užila dosyta, protože můj první měsíc tu byl hodně osamělý. Na bytě jsem měla jen jednu spolubydlící, která svůj pobyt zde už pomalu končila, využívala tak svých posledních pár dní tu k cestování, a já jsem tu tak trávila dost času sama. Myslím, že to se ukázalo jako jedno z mých největších zklamání tu – pracuji totiž z domu, moje organizace bohužel nemá žádné kanceláře a za celý měsíc jsme se tak fyzicky potkali jen třikrát – jednou na společné seznamovací schůzce a dvakrát na akcích organizace – za ty jsem byla moc ráda, protože jsem díky tomu objevila nová místa a seznámila se s moc fajn lidmi. 

A tak bych tento měsíc zde nazvala “fitness” měsícem – prochodila jsem kilometry a kilometry napříč Budapeští, strávila spoustu času na čerstvém vzduchu a poznávala krásy i odvrácené strany města a městského života, a tak trošku vyhlížela konec měsíce, neboť na konci listopadu se mi mělo začít blýskat na “lepší” časy, protože můj byt se zavíral a já jsem se stěhovala do většího “komunitnějšího” bytu za ostatními dobrovolníky. 

Střípky z mého druhého měsíce… aneb prosinec 2025

Zatímco listopad se mi docela táhl, prosinec naopak jakoby ubíhal mílovými kroky. Stěhování se na nový byt, seznamování se se spolubydlícími, první návštěva kamarádů tu v Budapešti a hlavně těšení se na Vánoce. Na prosinec jsem si tak vytyčila cíl rozdmýchat trochu vánočního ducha nejen v sobě, ale i u nás na bytě. Každý den jsem tak vyrobila jednu ozdobu, a těmi postupně zdobila nejen ložnici, ale i kuchyň a další společné prostory – dokonce jsem se odhodlala a koupila vánoční stromeček, který nám pak okrášlil obývací pokoj. Byt tak za pár dní nejen krásně vypadal, ale taky krásně voněl typicky vánoční vůní – perníčky a vanilkovými rohlíčky. Prosinec byla tak pro mě měsícem mnoha krásných aktivit. 

Po měsíci samoty jsem si moc užívala společnosti ostatních dobrovolnic a těšilo mě, že tu všechny na bytě jsou pohodové a moc fajn. Společně tu máme takový bytový cowork. Protože nejen my s Linou, ale i ostatní dobrovolnice občas pracují z domu, je náš jídelní stůl dost často stolem pracovním. Můj den tak začíná tím, že se ráno probudím, po ranní hygieně zamířím do kuchyně, udělám si snídani, otevřu laptop a podívám se, co mě čeká za úkoly. Ty si vždy společně vytyčíme na pondělním online kick-off meetingu, kde si společně s jednou členkou organizace uděláme reflexi předešlého týdne a naplánujeme práci na ten další. Moje náplň práce se odvíjí vždy od aktuálních potřeb mojí hostující organizace. Většinou mám na starosti přípravu různých grafických podkladů, textů příspěvků na sociální sítě nebo realizaci různých rešeršních činností…. např. jsem mapovala vhodné evropské dotační výzvy nebo oslovovala potenciální partnery pro spolupráci. Na prosincovém setkání členů organizace jsem pak výsledky své práce nejen prezentovala, ale současně jsem byla i aktivně zapojena do brainstormingu nad tím, jaká témata a aktivity bychom mohli rozvíjet a realizovat v dalším roce a na jaké dotační výzvy reagovat… Moc mě těší, že jsme aktivně zapojené do chodu organizace a máme možnost přispívat svými nápady, zkušenostmi a přímo se tak podílet na naplňování organizační mise. 🙂 

Polovina měsíce utekla jako voda a nastal čas postupného odjezdu na Vánoce do našich rodných zemí. Ještě než jsme se všechny rozprchly  – rozloučily jsme se uspořádáním mezinárodní vánoční večeře, která byla skutku výtečná. Měly jsme francouzské palačinky, arménskou ochucenou rýži zapečenou v dýni, portugalskou rýžovou kaši, španělskou bramborovou tortillu, gruzínské plněné lilky a samozřejmě nechyběl ani český bramborový salát mé výroby. 

Střípky z mého třetího měsíce… aneb leden 2026

Návrat do Budapešti a do Maďarska po Vánocích doma byl docela tvrdý – přestože mě přivítalo krásně zasněžené město, neubránila jsem se tomu, abych necítila splín. Ono totiž, když je venku zima, brzy se stmívá a celkově je pochmurno, bydlet na sdíleném bytě se sdílenými ložnicemi a trávit den za dnem mezi čtyřmi stěnami bez nějakého vnějšího rozptýlení, je docela náročné. Moji výzvou na leden tak bylo najít si různé příležitosti k tomu opustit byt a vydat se někam nejen sama, ale především spolu s ostatními dobrovolnicemi zažít něco z toho, co Budapešť nabízí. Skvělou příležitostí nám k tomu byl Maďarský den kultury, v rámci kterého některé kulturní instituce nabídli návštěvníkům vstupy zdarma. My jsme tak den kultury oslavily nejen návštěvou muzeí a galerií, ale i místního kulturně-kreativního centra Turbina, kde se konal program plný skvělých koncertů různých maďarských interpretů. Za leden jsme pak ještě stihly společně navštívit anglickou stand-up comedy a dát si pivo v jednom krásném bistru. Abychom následující měsíce navázaly ve stejném duchu, vytvořila jsem nám takové společné novoroční bingo aneb seznam různých společných aktivit a zážitků, které bychom zde následující měsíce chtěly společně prožít. V únoru tak doufejme vyrazíme na keramiku, společnou maďarskou večeři nebo si uspořádáme workshop pletení. 🙂

V lednu nebylo výzvou jen odolat ponorce, ale především se pustit do přípravy a realizace mého osobního projektu, který tu v rámci svého dobrovolnického pobytu pro hostující organizaci realizuji. Jelikož pracuji pro organizaci, která se věnuje komunitnímu bydlení, tak i můj projekt se nepříliš překvapivě týká stejného tématu. Na konci ledna jsme tak s Linou podnikly výlet do Vídně, kde jsme za jeden víkend navštívily neuvěřitelných devět projektů a načerpaly spoustu poznatků a vjemů o tom, co všechno komunitní bydlení může být a jaké podoby může nabývat. Byl to skvělý zážitek a ještě teď – tři dny po návratu – jsem plná pozitivních dojmů a nadšení se vrhnout do vytváření výstupů mého osobního projektu. 

Abych odpověděla na otázku, jak se mi na ESC líbí, musím říct, že jsem z některých věcí trošku zklamaná a jiné mě naopak velmi nabíjejí. Jsem moc vděčná za projekt, který jsem si vybrala a za organizaci, pro kterou svoji dobrovolnickou službu vykonávám a především za lidi, které jsem díky tomu potkala. 🙂 Na straně druhé jsem od samotného pobytu možná čekala něco víc. Občas je dost těžké odlišit jeden den od druhého, protože jsou často jeden jako druhý a pobyt tu je tak dost monotónní. Velkou bariérou je také jazyk – maďarština je opravdu náročná a lidi zde bohužel anglicky příliš neumí, drtivá většina akcí hostující organizace je v maďarštině a je tak jsem tu dost často pouze pasivním divákem. Spolubydlení s sebou také přináší svoje výzvy – člověk není pánem svého prostoru, a každý máme jiné denní rytmy a jiné návyky… Závěrem bych řekla, že každý projekt je jiný – jinak obohacující a jinak náročný, u toho mého je to hodně o živení vlastní motivace a energie, které do věcí vkládám – a tak se snažím to nevzdávat a vytrvat, s optimismem hledět do dalšího měsíce a těšit se, co přinese. 🙂

Pokračování příště… 

Střípky z mého čtvrtého měsíce aneb únor 2026

Katka