Termín konání: 1.12.2016 – 30.1.2017
Místo konání: Kayseri, Turecko
Program, akce: Erasmus+, KA1, Evropská dobrovolná služba
Prosím přečtěte si infopack a rozpis denních aktivit.
Pro to, abyste se na tento projekt přihlásili je nutné, abyste vlastnili nejen občanský průkaz (který musíte mít ze zákona), ale také platný cestovní pas (s platností min. ještě 150 dní od datumu začátku vámi vybraného projektu).
Profil účastníků: Věk 18-30 let, se zájmem o aktivity mládeže, komunikativní, zodpovědný, kreativní a otevřený, zručný v používání počítače, sociálních sítí a internetu.
Dobrovolnice: Radka Poulová
V rámci programu ERASMUS+ jsou následující finanční specifika: v rámci všech projektů EVS je kompletně (ze 100 %) zajištěno jídlo, ubytování, aktivity, povinné pojištění u pojišťovny Cigna, jazykový kurz, místní doprava, a to vše je zcela pokryto z fondů EU programu ERASMUS+ a zařízeno organizátory. Účastníkům dále budou proplaceny cestovní náklady (v případě tohoto projektu) ve výši max. €275 z místa bydliště do místa konání projektu a zpět.
Účastnící se země: ČR, Lirva, Rumunsko, Slovensko, Španělsko
Něco o projektu: Jedná se o krátkodobou EVS, hostitelskou organizací je International Youth Activities Centre Association (IYACA), organaizace, jejímž posláním je pomocí volnočasových aktivit podporovat osobnostní růst mladých lidí.
Navržené aktivity pro dobrovolníky: The volunteer will serve and do his/her activities mainly in the IYACA but he will be involved also in the other activities that take place in the other places; such as, high schools, universities, youth center etc.
Volunteers will be involved in the following activities:
- To prepare International Youth Bulletin;
- To give basic information about youth activities in universities: European youth opportunities;
- To update website of the youth center (Facebook page and databases);
- To participate in every special events organized by the Youth Center;
- To participate in the meetings in high schools;
- To manage on the web radio programmes;
- To participate in every special events organized by the Youth Center;
- To participate in street forums;
- To organize English conversation clubs;
- To organize intercultural activities.
Report z EVS: Po projektu Evropské dobrovolné služby jsem se poohlížela už delší dobu. Když jsem počátkem listopadu narazila na Facebooku na nabídku krátkodobé EVS v Turecku, navíc v oblasti překrásné Kappadokie, a zjistila, že stále ještě není obsazená, moc dlouho jsem neváhala a poslala přihlášku. Vše se seběhlo tak rychle, že o necelé tři týdny později jsem – po krátkém školení přes Skype – již letěla vstříc dobrodružství.
Má EVS se konala ve městě Kayseri v centrálním Turecku. Hostitelskou organizací mi byla IYACA neboli International Youth Activities Center Association – organizace, která se zabývá pořádáním aktivit pro mládež. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první spolupráci EYCB a IYACA, byla celá očekávání zahalena tajemstvím – a to myslím ze všech tří zúčastněných stran.
Dostala jsem pokoj přímo v sídle organizace, v prvním patře nad kanceláří. Hned v prvních dnech mi radost trochu zkalila informace, že očekávaná druhá dobrovolnice z Litvy nakonec zrušila svoji účast, a druhý pokoj vedle mého tedy zůstane prázdný. S nástrahami nového prostředí, kultury a práce se tedy budu muset potýkat sama.
Nebyl však čas na stesky, hned třetí den jsme vyrazili na týdenní výměnu mládeže, kterou moje organizace pořádala v nedalekém městě a já jako jejich doborovolník jsem se jí mohla též zúčastnit. Tématem byla sociální exkluze, a nechybělo navázání mnoha nových kontaktů s lidmi z dalších šesti zúčastněných zemí. Po týdnu ovšem všichni sbalili kufry, a byl tedy čas se vrhnout na mé vlastní povinnosti.
Počáteční zhruba týden se toho mnoho nedělo, hodně věcí bylo ještě ve stadiu příprav a vyjednáváí podmínek. Postupně mi však organizace vybavila mou vlastní kancelář s počítačem a tiskárnou, a začaly se vynořovat první úkoly.
Jádrem mé místní činnosti se nakonec staly hodiny anglické konverzace na střední škole v naší čtvrti. Jednalo se o lyceum zaměřené na společenské vědy. Původní plán byl vést jednou týdně dvě vyučovací hodiny pro studenty posledního ročníku ve věku 17-18 let, kteří se připravují ke studiu jazyků na VŠ. Jejich angličtinářce se ovšem plán nakonec tak zalíbil, že mi přidala ještě další třídu, tentokrát ve věku 14-15 let.
S výukou jazyka jsem neměla téměř žádné zkušenosti, proto jsem měla zpočátku velké obavy. Zde však nešlo o výuku v pravém slova smyslu, hlavním cílem bylo zejména přimět student mluvit – byť třeba s chybami. To se nakonec za pomoci různých her či diskusních témat celkem dařilo. Škola i studenti samotní mě velice překvapili – hlavně upřímným nadšením a zájmem. Často si chtěli povídat natolik, že jsem ani o přestávce neměla čas dojít si na záchod 🙂 Doufám, že i přes krátké trvání mého působení jim společné hodiny něco daly. Ať už zlepšení v konverzaci, povědomí o dobrovolnictví či touhu cestovat a poznávat svět.
O sobotách jsme pořádali anglický konverzační klub i přímo u nás v organizaci, tentokrát ovšem pro studenty vysokých škol. Dále jsem měla za úkol psát články v angličtině na blog organizace. Rámcové téma bylo „Discovering Kayseri“ – tedy o zajímavostech města a okolí. Díky tomu jsem se podívala na řadu zajímavých míst, do památek a muzeí ve městě, a též jsem si o nich dohledala řadu informací.
Kromě blogu jsem tvořila ještě newsletter organizace, který se týdně posílá více než sedmi stovkám odběratelů, a spravovala sociální sítě, zejména Facebook. V neposlední řadě bylo mým úkolem vymýšlet, spolu s místními dobrovolníky, různé akce pro mládež – tady se naší nejpovedenější akcí stal výlet do místního prvotřídního lyžařského střediska na hoře Erciyes. V Turecku není sport populární jako u nás, a proto většina přítomných Turků stála na lyžích poprvé v životě. Určitě jim tento zážitek na dlouho utkví v paměti.
Asi nejlepší stránkou mé práce bylo, že jsem byla většinou sama svou paní, co se týkalo časového rozvržení práce. Protože organizace neměla žádné stále zaměstnance ani pevnou pracovní dobu, bylo většinou na mně, jak si zorganizuju svůj den a práci – tedy s výjimkou pevně daných anglických hodin. Těšila jsem se tedy poměrně velkému objemu volného času, který jsem mohla věnovat objevování města, jídla, kultury.
Co mi EVS dala? Určitě notný díl samostatnosti a též respektu k jiné kultuře a zvyklostem. Mnohé znalosti o turecké kultuře. Umění si sama efektivně plánovat čas a rozvrhnout úkoly. Povědomí o tom, jak plánovat výuku tak, aby se zapojili jak ti nejlepší žáci, tak i ti slabší. Zkušenost se správou sociálních médií… Jediné, co mě mrzelo, bylo, že organizace nebyla schopna mi zajistit jazykový kurz, a nárazová výuka od kamarádů se spíše minula účinkem. Znalostí turečtiny se tedy ani nadále bohužel chlubit nemůžu. Velký dík naopak patří Jakubovi Miklínovi z EYCB, který se mnou byl po celou dobu EVS v kontaktu, poskytoval mi potřebnou oporu a řešení problémů.
EVS bych určitě doporučila každému, byť spíše na delší dobu než pouhé dva měsíce. Pomůže získat nové kontakty, přátele, povědomí o zemi, jazykové znalosti, spoustu odborných dovedností, ale zároveň si i odpočinout od běžného života a ujasnit si, co vás baví a čemu se chcete v životě věnovat.
Radka Poulová
Postřehy z Turecka: „A odkud jsi?“- „Z České republiky,“ odpovídám nacvičenou frází.
Pokaždé následuje týž scénář: „Nene, to už není Česká republika, vždyť jste se přejmenovali! Teď jste Česko,“ odpovídá prakticky sto procent Turků, které jsem potkala a měla možnost s nimi mluvit. Ze začátku jsem byla překvapená, teď už se jenom směju. Jak se stalo, že opravdu všichni v Turecku zachytili tuto nepodstatnou zprávu, je mi záhadou. Zřejmě má Czechia v redakcích tureckých médií řadu příznivců…
Už druhý (a poslední) měsíc trávím na Evropské dobrovolné službě (EVS) v Kayseri ve středním Turecku. V rámci tohoto programu, který umožňuje mladým Čechům strávit až jeden rok prospěšnou činností v cizí zemi, pracuji v místní mládežnické asociaci.
Začátky v cizí zemi nejsou jednoduché. Přestože jsem dříve v Turecku byla již několikrát, bydlet tu, muset obstarávat běžné denní záležitosti a prát se s neznalostí jazyka je něco jiného než zběžná dovolená. Fakta si může každý dohledat sám; proto jsem se rozhodla níže popsat především postřehy, zajímavé či vtipné momenty, které mi zatím utkvěly.
U několika přátel, které jsem před svým zbrklým odjezdem měla čas seznámit se svými plány, jsem se setkala s jakousi utkvělou představou, že se chystám „na zimu do tepla“. Není tomu tak. Ač většina Čechů poznala Turecko především prostřednictvím pláží a přímořských letovisek, v Kayseri je zima téměř tak tuhá jako u nás. Po příletu mě přivítalo husté sněžení a teploty se trvale drží někde mezi mínus a plus pěti stupni. Kromě toho je Kayseri specifické tím, že se jedná o jedno z nejkonzervativnějších měst v Turecku vůbec. Hospody ani kluby, na které jsme zvyklí, tady nenajdete – alespoň ne oficiálně.
Turci v roce 2016 zrušili zimní čas, a mají tedy jenom letní. V létě jsou oproti ČR o hodinu napřed, v zimě ale o dvě hodiny. Má to své výhody, i teď v zimě je například odpoledne poměrně dlouho venku světlo.
Bydlím na konečné tramvaje, ve čtvrti zvané Talas, cca 12 km od centra města. Tramvaje jsou takové ty moderní kloubové, lístek stojí 2,50 TL (tedy asi 20 Kč) a tramvajové ostrůvky mají turnikety a hlídače, takže jezdit načerno se moc nedá. Cesta do centra zabere cca 25 minut.
Historická část čtvrti, kde je sídlo naší organizace a též mé bydliště, je velice populární. Naše ulice je kratičká, přesto jsou v ní hned dvě menší mešity a hlavně nespočet útulných (a levných) kavárniček oblíbených mezi místní mládeží. Téměř denně se hned z několika z nich line živá hudba dlouho do noci. Také se sem, do malebných historických kulis, s oblibou jezdí fotit svatebčané. O víkendu stačí vyjít před dům a zaručeně potkám alespoň jednu nevěstu v bílém (a kupříkladu dnes také jednu v bordó!).
Alkohol jde sice v centrech velkých měst sehnat i v supermarketech, v naší čtvrti ovšem jen ve specializovaných obchůdcích. Mají zakryté výlohy, podobně jako u nás sexshopy 🙂 a zakoupeé lahve vám dají do černé neprůhledné tašky, abyste náhodou na ulici někoho nepohoršili. Ze zákona lze alkohol oficiálně koupit jen do deseti hodin večer.
Alkohol není úplně levný (pivo kolem 60 Kč, víno 250) a mezi mladou tureckou populací se najdou jak jeho vášniví příznivci, tak stejně zarytí odpůrci, kteří nikdy ani neochutnali. Velmi se mi líbí, že Turci se bez alkoholu nejen dovedou bavit (párty se skleničkou čaje není nic neobvyklého), ale obě skupiny své názory také navzájem respektují. Když si vybavím, jak mi v ČR kolikrát stačí si místo piva dát colu, a hned čelím posměšným poznámkám, případně dotazům na domnělé těhotenství, je to docela příjemná změna.
Negativní stránkou zdejšího vztahu k alkoholu je bohužel to, že alkohol za volantem není vůbec výjimkou. Tím, jak zemi chybí zkušenosti s alkoholem, chybí i ty negativní příklady, které by nezodpovědné řidiče odstrašily. Protože MHD není tak populární (ani tak dobrá) jako u nás a většina mládeže jezdí autem, stane se, že vás z večírku veze kamarád s volantem v jedné a pivem v druhé ruce.
Překvapilo mě, že turecká mládež ve většině případů dává přednost turecké hudbě. Zatímco z Evropy jsem zvyklá, že každá párty časem dospěje k Rihanně a Justinu Timberlakovi, Turci jsou mnohem větší patrioti. Tureckou hudbu si pouští doma, ale i na párty, k tanci i poslechu… Možná i to je důvod, proč znalost angličtiny je i u mladých lidí na poměrně tristní úrovni.
Jsme-li u jazyka: v rámci svých povinností učím dvakrát týdně angličtinu na místní střední škole. Protože sama jsem střední školu opustila před více než deseti lety, návrat mezi školní lavice je pro mě víc než zajímavý. Například skutečnost, že každá třída má interaktivní dotykovou tabuli s internetem, který mohou studenti i o přestávkách volně využívat, je pro mě jako z jiného světa… Na tureckých školách se také ještě donedávna nosila uniforma a byl zakázaný make-up či nalakované nehty. Před několika lety ale byla tato nařízení uvolněna, a proto se dnes mé studentky doslova předhánějí v módních trendech.
Sledovat módní trendy ostatně nemusí být drahé. I Turecko má svůj „Primark“ – ten se jmenuje LC Waikiki a má pobočky po celém Blízkém východě. Počítám ovšem, že kvalita bude odpovídat ceně, takže jsem zvědavá, po kolika vypráních úplně sleze barva z mých nových džínů za 220 Kč 🙂 Ze známých obchodů s módou jsem v Kayseri zatím objevila jen Mango a Deichmann, a pak několik sportovních značek jako Adidas nebo North Face. Žádné Háemko, žádná Zara. Naopak se zdá, že hodně oblíbených značek je místních, jako třeba skvělé džíny Mavi.
Na cenovkách většiny módních obchodů mě zaujala dvojí cena. Nejdřív jsem myslela, že ta nižší bude určitě pro držitele nějaké zákaznické karty – ale skutečnost je úplně jiná. Nižší cena platí při platbě na místě, vyšší při nákupu na splátky. Zajímavé…
Samostatnou kapitolou je nákup potravin. Jako vegetariánka jsem ze zahraničí zvyklá, že když už nekoupím tofu ani jiné bezmasé produkty v místních supermarketech, Asiaté nebo přinejmenším Indové to jistí. Tady neexistuje ani jedno! Taktéž v supermarketech neexistuje žádná sekce se zahraničními a exotickými potravinami. Móda foodies do Kayseri zřejmě ještě nedorazila. Jsi-li v Turecku, koukej jíst turecky! Nakonec jsem pár známých věcí objevila v Carrefouru. Ještě, že ty Francouze máme!
Druhým oříškem, pokud bydlíte sami je, že většina věcí se prodává v hrozně velkých baleních. Naprostá menšina lidí žije osamoceně, a proto balení pro singles tady prostě nefrčí. Rýži nebo luštěniny nelze koupit v menších než kilových baleních. Nejvíc mě ale překvapil rajský protlak, jehož nejmenší balení je velká plechovka o váze 800 g. Můžete ho ale koupit rovnou i v pětilitrové sklenici. Asi oblíbená surovina. 🙂
Nejlevnější řetězce s potravinami se jmenují B.İ.M. a Şok – já jsem si je přejmenovala na Lidl a Penny, protože podobnost je nepřehlédnutelná 🙂 Ceny jídla jsou podobné českým, pokud se tedy nejedná o potraviny z dovozu – pak cena šplhá neuvěřitelně vysoko! Nejlevněší jsou tu sladkosti. Sbohem, dieto!
Třídění odpadu je neznámý pojem a koše na tříděný odpad jsem viděla jen v místním obřím nákupním centru. Před naším domem nejsou popelnice, pytel s odpadky dáváme přímo na ulici, odkud si jej popeláři seberou. Projevilo se nicméně mé češství a odmítla jsem se smířit s obrovským počtem plastových tašek, které mi cpou zdarma úplně všude. Hrdě je ignoruji a nákupy odnáším ve své plátěné tašce přes rameno, což u pokladních vzbuzuje nechápavé a někdy i pobavené pohledy.
Turečtí studenti na konci středoškolského studia skládají jednotné zkoušky, a od těchto výsledků se pak odvíjí, která vysoká škola je přijme. Systém je tedy mnohem centralizovanější než u nás, kde si jednotlivé školy stanovují přijímací řízení samy. Z toho, co jsem vypozorovala ve svém okolí, mám dojem, že při vysoké škole není zvykem pracovat. Živí vás rodiče a většina studentů u rodičů také bydlí. Pokud bydlí na koleji, ty jsou rozděleny na chlapecké a dívčí a vstup opačnému pohlaví je striktně zapovězen. Stejně jako přechovávání nebo nedejbože pití alkoholu. Takže žádné párty na chodbě jako u nás 🙂
Atatürk je něco jako turecký Masaryk. Zakladatel republiky, navíc žili i ve stejné době. Rozdíl je ten, že zatímco pro české žáky a studenty je Masaryk maximálně jméno z učebnice dějepisu, Atatürk je pojem. Idol a hrdina. Jeho portrér visí v každé školní třídě, v každé kanceláři i u nás v asociaci. A také se vás každý – bez rozdílu na věk – zeptá, zda Atatürka znáte a co o něm víte. Jedné své čtrnáctileté studentce jsem omylem odpověděla, že Atatürka neznám, protože jsem nerozuměla její otázce. Na výraz obrovského zklamání a nepochopení v jejích očích asi dlouho nezapomenu…
Patriotismus se projevuje i tím, že turecké vlajky vlají všude. Opakuji – opravdu všude. Visí z oken studentských kolejí, v nákupních centrech. V Česku asi nepředstavitelné.
V rámci EVS má člověk nárok i na lekce jazyka hostitelské země. Turečtina je jazyk zapeklitý, a kromě šílené gramatiky má – možná očekávaně – obrovskou slovní zásobu popisující členy rodiny. Jiným slovem pojmenujete babičku z otcovy strany a jiným z matčiny, podobně je to s tetou, strýcem… Všichni příbuzní, jejich partneři, sourozenci těchto partnerů, děti – každý má svůj přesně vymezený název. Snahu proniknout do toho mišmaše jsem prozatím vzdala 🙂
Dále je turečtina asi jediný jazyk na světě, který má v abecedě též velké i s tečkou a malé bez tečky – İ a ı. S tečkou se čte klasicky, bez tečky jako anglické ə. Ale rozlište to v telefonu, když ten můj žádné ı nemá! Když se mi někdo směje kvůli mé vyslovnosti, kontruji českým „ř“. To spolehlivě zavře pusu každému posměváčkovi 🙂
Jak jsem řekla, Kayseri je konzervativní muslimské město, a Vánoce tady nikdo neslaví. Přesto mí přátelé měli potřebu mi veselé Vánoce popřát (byť já sama nejsem žádný vánoční horlivec). Vtipné ovšem bylo, že prakticky všichni si spletli datum. Zřejmě pod nějakým vlivem Ruska, a též zmateni našimi novoročními oslavami se domnívali, že největší křesťanský svátek je první leden! Moje informace, že pro nás katolíky to je 24./25. prosinec, a 1. leden je pro nás Čechy oslavou založení našeho samostatného státu, většinu lidí minimálně překvapila 🙂
Od nového roku mi přibyla nová povinnost: abych nebyla v asociaci tak sama, dostala jsem do péče svěřeného psa – stafordširského bulteriéra. Mít psa jako mazlíčka je, zejména v konzervativním Kayseri, stále spíš výjimka, a snad i proto velké množství lidí má ze psů strach. Nejsou zvyklí číst psí řeč těla, proto nevědí, co od psů čekat. Zatímco v ČR je tedy člověk spíše zvyklý na to, že si psa chce každý hladit, tady lidé často přecházejí na druhý chodník, dívky i ječí. Venčení je tedy přinejmenším zábavné…
Nemohlo mi uniknout, že jako Evropanka mám v Turecku také několik výhod, o kterých doma v ČR marně sním 🙂 Například… připadám si vysoká! Doma se svými sto šedesáti šesti centimetry zpravidla patřím spíše k menším. V Turecku sice nejsem vyloženě za obra jako třeba v Indonésii, ale pořád patřím spíše k nadprůměru. Když mě ve škole, kde učím, představili řediteli a já si uvědomila, že je menší než já, byla to docela legrace! Také, ač doma bych asi svoji barvu vlasů popsala nejspíš jako středně hnědou, tady jsem podle místních prostě blond. Lidé s přirozeně světlejšími vlasy, než mám já, tu nejsou, a jednooký je mezi slepými králem…
Vyjet na pár měsíců do neznáma, být hozen do vod cizí země a muset se učit v nich plavat je zkrátka neocenitelná zkušenost plná překvapení, nových poznatků, přátel, nesnází, ale i zábavy. Přestože ne vše je vždy podle vašich představ a člověk, jakkoli se považuje za otevřeného, občas narazí na těžkosti i kulturní odlišnosti, EVS coby nedocenitelnou životní zkušenost mohu jenom doporučit!
