Termín konání: 3. 9. 2018 – 18. 8. 2019
Místo konání: Valmiera, Lotyšsko
Program, akce: Erasmus+, KA1, Evropská dobrovolná služba – dlouhodobá
Přečtěte si prosím infopack.
Pro to, abyste na tento projekt mohli jet je nutné, abyste vlastnili nejen občanský průkaz (který musíte mít ze zákona), ale také platný cestovní pas (s platností min. ještě 150 dní od datumu začátku vámi vybraného projektu).
V rámci programu ERASMUS+ jsou následující finanční specifika: v rámci všech projektů EVS je kompletně (ze 100 %) zajištěno jídlo, ubytování, aktivity, povinné doplňkové pojištění u pojišťovny Cigna, jazykový kurz, místní doprava, a to vše je zcela pokryto z fondů EU programu ERASMUS+ a zařízeno organizátory. Účastníkům dále budou proplaceny cestovní náklady (v případě tohoto projektu) ve výši max. €275 z místa bydliště do místa konání projektu a zpět.
Dobrovolník: Matěj Polák
Hostitelská organizace: hostitelskou organzací je Valmieras Novada fonds.
Účastnící se země: ČR, Německo, Portugalsko, Rumunsko
Report z EVS:
Po maturitě na jaře 2018 jsem se rozhodoval, jak využiji svůj gap year (rok volna mezi střední a vysokou školou). Věděl jsem, že bych rád odjel někam do zahraničí a ne nutně za prací. Vzpomněl jsem si tedy na možnost Evropské dobrovolnické služby, kterou nám na gymnáziu rok předtím prezentovala bývalá dobrovolnice. Navštívil jsem webové stránky EYCB a našel na něm projekt, který se mi velmi líbil svou netradiční náplní a zároveň zemí výkonu — o Lotyšsku jsem do té doby věděl jen málo. Spojil jsem tedy s vysílající organizací a domluvili se na detailech.
Ještě před odjezdem mě čekal pre-departure training (předodjezdový trénink), kde mi byly vysvětleny principy EVS, její základní struktura a co mě v nadcházejícím roce čeká.
O týden později následoval den odletu. Myslím, že jsem si tehdy ani neuvědomoval, jak obrovský zlom v mém životě znamenal ten den. Odehrálo se tolik poprvé — poprvé v životě jsem letěl letadlem, ale hlavně jsem začal žít sám, na vlastní pěst.
Můj první týden v Lotyšsku jsem prožil v euforii plné nadějí a očekávání. I všední věci kolem mě mi připadaly nové a vzrušující — ulice, kancelář, spolupracovníci i spolubydlící.
Co se práce týče, první týden byl pro mě “seznamovací”. Kolegové mě nechali, abych si všechno vybavení (fotoaparát, videokamera, stativ, počítač,…) v klidu vyzkoušel a sžil se s nimi. Už druhý týden ale přišla první výzva — VNF na týden hostila vedoucí komunitních nadací z celé Evropy a můj úkol byl zdokumentovat pořádané přednášky a exkurze. S tímto úkolem bylo spojených hned několik problémů, pramenících především z nedostatečné komunikace mezi mnou a týmem VNF, nicméně nakonec se mi podařilo vyprodukovat pár desítek fotografií a jedno krátké video z tohoto týdne.
S postupem času se mé úkoly příliš neměnily. Většinou šlo o dokumentaci nějaké události sponzorované VNF a následná úprava fotografií či videí. Zpracování a provedení bylo téměř zcela na mě, spolupracovníci nabízeli jen minimum kritiky, návrhů na změnu nebo rad ohledně zacházení s editovacími programy. Vzhledem k tomu, že jsem byl v této oblasti do velké míry začátečník, bych očekával opak. Samotnému mi připadalo, že kvalita mé produkce byla velmi nízká.
Časem se pocit neúspěchu změnil ve frustraci, a tak jsem si v druhé polovině projektu začal hledat i aktivity mimo hlavní doménu mé činnosti. Pomáhal jsem spolubydlícím s aktivitami, které pořádali (dětský příměstský tábor, mezinárodní večery, prezentace EVS na střední škole,…), neboť při těchto událostech jsem si připadal užitečně a schopně.
V současné situaci se mi projekt jako celek hodnotí těžko, neboť z něj stále mám smíšené pocity. Vím, že během mého pobytu v Lotyšsku jsem udělal chyby, ale zároveň mi tento necelý rok mnoho dal — osamostatnění, dospění, osobní růst — jen ne v tom, v čem jsem původně očekával.
Matěj Polák
