ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže
Termín konání: 27. duben—3. květen 2025
Místo konání: Karaman, Turecko
Český tým: 6 účastníků (ve věku 18-25 let) + 1 group leader (ve věku 18+)
Přečtete si info-pack.
Hostitelská organizace: Karaman AB Gençlik Platformu – Karaman EU Youth Platform
Report z projektu:
Ještě na začátku roku jsem nevěděl, že něco jako zahraniční programy Erasmus existuje. Krátce potom co se vrátila kamarádka z toho klasického, půlročního, mi přišla notifikace – Natálie posílá hlasovou zprávu. Hlasovka znamená buď super novinku, nebo velký problém. Naštěstí se z telefonu ozvalo „Jedu na program do Slovinska, pošlu ti odkaz a podívej se, jestli by se ti taky něco nelíbilo.“ Otevřel jsem si stránky EYCB a projížděl volné programy, Slovensko, to je nuda, Finsko, tam už jsem byl… Karaman, kde to sakra je? No a tak mě ta lokalita zaujala, že jsem si přečetl infopack, zjistil jsem, že hledají už jen kluky, tak jsem se přihlásil. O to větší překvapení bylo, když mi potvrzení o nominaci dorazilo ještě ten den kolem půl jedenácté večer.
Cesta pro většinu z nás začala v neděli ráno na pražském letišti. Postupně jsme se sešli v letištní restauraci na snídani a začala rychloseznamka. Před nástupem do letadla už jsme si aspoň pamatovali vzájemně jména a čekal nás tříhodinový let do tradiční destinace – Antalya. S organizátory jsme měli domluvený odvoz z letiště, ten se nám ale na parkovišti před příletovou halou povedlo najít až napotřetí. Když už jsme našeho řidiče konečně našli, zjistili jsme, že neumí ani slovo anglicky. Komunikace s ním tak byla dost vtipná, my jsme mu vysvětlovali kdo je kdo na seznamu cestujících v angličtině a on nám něco vysvětloval turecky. Po chvilce se k nám připojila skupina holek z Polska a nebudu lhát, když jedna z nich začala s řidičem mluvit plynule turecky, tak mi trochu spadla brada. I díky naší „delegátce“ utekla čtyřhodinová cesta do hor poměrně rychle a pan řidič nám dokonce několikrát zastavil, abychom si mohli udělat fotku hor a přírody. Po příjezdu na hotel nás před vchodem čekala celá delegace pořadatelů, kteří nás přivítali a chvíli před desátou večerní nás poslali na večeři. Potkali jsme se s ostatními reprezentanty Česka, ale jeden nám pořád chyběl. Odvážlivec Martin totiž zvolil jako cestovní prostředek vlak a autobus a do Karamanu jel dva a půl dne, mysleli jsme si, že je ještě na cestě, ale on už tou dobou spal.
Ráno na snídani jsme se začali seznamovat i se zbytkem týmů. Nepříliš překvapivě jsme si nejvíc rozuměli s Poláky. Pak už následovalo řízené poznávání, celé dopoledne jsme věnovali hrám na představení. Nejlepší část přišla odpoledne, kdy jsme s tureckými kolegy vyrazili po skupinkách objevovat město. Turismem nepolíbený Karaman ukazuje, jak vypadá tradiční turecký život, to se mi neskutečně líbilo. Ochutnali jsme baklavu i tradiční tureckou zmrzlinu a vrátili se na hotel. Druhý den programu jsme zahájili na univerzitě. Oproti Česku jsou všechny fakulty, koleje a administrativní budovy v jednom obrovském areálu, kam se bez studentské karty nedostanete. Mají tam i vlastní mešitu. V hlavní budově univerzity se ten den konal Job fair a místní společnosti se předháněli v rekrutování nových pracovních sil, výměnou za kontakt jste si mohli přijít na sladkosti, kancelářské potřeby nebo balíček těstovin. Odpoledne jsme pak věnovali řešení problematiky nezaměstnanosti mladých lidí. Večer si pro nás tým Lotyšska a Polska připravil kulturní večer. Poláci otevřeli svojí prezentaci tím, že nás rozdělili do skupin a dali nám nastudovat některou z polských pověstí, kterou jsme pak ostatním hráli jako divadlo. Ochutnali jsme jejich speciality, zatančili si tradiční tance a šli jsme se připravit na další den.
Ve středu ráno jsme naskákali do natuněných minibusů a vyrazili jsme do továrny na sušenky. Hygiena je u potravinových provozů na prvním místě, takže jsme nafasovali roušky, čepice a pláště a mohli jsme vyrazit do výroby. Instrukce před vstupem k výrobní lince byly jasné, na nic nesahat a hlavně nefotit. U pásu to byl hukot, nebylo pořádně slyšet co nám říkají o procesu výroby čokoládových rtů (jedna z nejoblíbenějších tureckých sladkostí), ale není se čemu divit, za den jich vyrobí milion. Po obědě se zaměstnanci továrny jsme zamířili do karamanského kulturního centra. Prošli jsme si historickou expozici o vývoji tureckých škol, nahlédli jsme do dílny, kde se vyrábí kožené tašky, boty atd. Návštěvu jsme zakončili ve společenské místnosti, kde nám k čaji zahrál místní umělec na Ney (turecká flétna). Večer nás čekal druhý kulturní večer, tentokrát v režii Turecka, Rumunska a nás. Turci si vzali slovo jako první, protože místní studenti museli být včas zpátky na kolejích. Rumuni nastoupili v krojích a pak už zbývalo jen to nejlepší na konec, Česko. Vysvětlili jsme ostatním jak v česku fungují velikonoce, což se úplně nesetkalo s vlnou pozitivních ohlasů. Mimo to jsme ale nastínili zbytku týmů jaké speciality máme v české kuchyni a po společné polce jsme zavřeli prezentaci karaoke verzí Jožina z bažin.
Čtvrtek jsme zahájili návštěvou skladu jablek. U cedule s názvem města bylo velké jablko, tak mi mohlo dojít, co dominuje ovoci pěstovanému v této oblasti. V Karamanu mají největší jablečný sad v evropě, a tak potřebují jablka uchovávat před exportem. K tomu používají obrovské skladovací prostory, které se chladí skoro na nulu a jsou bez kyslíku. Dostali jsme i možnost ochutnat, ale popravdě, česká jablka jsou lepší. Naprostou parádou byl ale výlet, který následoval. Organizátoři nás vzali do malé vesnice Taskale, kde tamní obyvatelé vytesali do skály malé skladovací prostory, takové přírodní lednice a mimo to i mešitu. Odpoledne jsme strávili tvořením plakátu projektu. Uteklo to jako voda a přišel poslední den projektu. Vyrazili jsme znovu na univerzitu, tentokrát ale na fakultu cizích jazyků, kde jsme plánovali fiktivní startup. Následovalo setkání s rektorem univerzity, prohlídka univerzitní knihovny a návrat na hotel. Rozlučkový večer jsme strávili ve společenské místnosti, zpívali jsme karaoke a postupně si přiznávali realitu, že program končí.
V sobotu ráno jsme se znovu vydali na čtyřhodinovou cestu zpátky do Antalye. V horách byla slušná zima, ale čím více jsme se blížili k moři, tím tepleji bylo. Před návratem jsme stihli i rychlou koupačku v ledovém moři a pak už nás čekal jen odlet domů. Díky moc všem nejen z našeho týmu, za parádně strávený týden.
Jakub M.
