Termín konání: 5.-13. květen 2017
Místo konání: Appennino Tosco-Emiliano National Park, Reggio Emilia, Emilia-Romagna, Itálie
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže
Účastníci: Petr Svobodník, Klára Ubrová, Kateřina Kolomá, Anika Rychlíková, Karel Janásek, Markéta Zemanová, Zuzana Skalická, Natálie Zelinková
Group leader: Eva Valentová
Please read the info pack
Hostitelská organizace: P.E.CO. – Progetti Europei di Cooperazione
Účastníci se země: ČR, Itálie, Estonsko, Chorvatsko, Španělsko
Zúčastnil jsem se projektu S.T.E.P.S. v Itálii. Po příletu do Milána jsme se sešli česká grupa v hojném zastoupení devíti kusů a zažili svůj první šok. Jakožto sporťáci jsme přijeli z Česka všichni připraveni jít do přírody, zatímco ostatní přijeli s kufry na kolečkách… Následně se pomocí autobusu zajištěného organizátory přesunuli do malé osady Ca‘ Bracchi ležící v pohoří Apeniny (ano, právě kvůli němu se říká, že Itálie je na Apeninském poloostrově) v relativně nově vyhlášeném národním parku Tosco-Emiliano. Ubytování jsme měli v hostýlku s oslí tematikou. Tam jsme potkali i komplet partu organizátorů, kteří byli na místě už dříve.
Projektu se účastnilo celkem 35 lidí z Česka, Itálie, Chorvatska, Španělska a Ruska Estonska. S těmi jsme se seznámili během první dvou dní projektu, které jsme kvůli dešti strávili hlavně vevnitř. Dále jsme během první tří dnů konali přípravu na tu zajímavější část projektu, kterou jsme měli strávit venku. Během těchto příprav se rozplynuly naše představy o tomto projektu, tedy že budeme zejména chodit po okolních horách… Místo toho nám byl předložen plán hlavního pořadatele Nica, který byl postavený na tom, že se budeme starat o skupinku oslů, kteří nám za to ponesou stana a další vybavení.
Připravili pro nás tedy malou přednášku o oslech a následně jsme si vyzkoušeli, jak nabalit a upevnit zavazadla, jak je oslům navázat a šli s nimi na cvičnou procházku, kde nám bylo ukázáno, jak je vést, brzdit a jak jim pomoci překonat strach i z běžných věcí, jako je kanál na cestě. Součástí těchto „seminářů“ bylo i stavění a balení stanů, ve kterých jsme měli trávit následné tři noci.
Čtvrtého dne, kdy jsme už měli vyrážet, stále pršelo. Jakože nic velkého, ale stejně jsme chvíli počkali a počasí se vskutku umoudřilo. Naložili jsme tedy batohy na záda a část výbavy na osly a vydali se na první etapu. Příroda byla po dešti plná vody a několikrát jsme museli překračovat horské potůčky. Většina lidí tak skončila hned první den s mokrými botami, ale vzhledem k tomu, že nebyla moc zima, tak to nepředstavovalo až tak velký problém.
Když jsme dorazili do cíle prvního dne, tak jsme se museli opět postarat o osly, takže vyložení věcí a postavit pro ně ohradu. Potom jsme postavili stany pro sebe a šli na večeři do restaurace. Tam jsme dostali tři kola těstovin pouze jako předkrm a pak teprve maso jako hlavní jídlo. Tím ale večer ještě nekončil. Nacházeli jsme se v národním parku a přijela za námi ‚wolfoložka‘, která nám udělala přednášku o vlcích v okolí a následně se je pokusila pomocí nahrávky rozvýt. Ten večer nereagovali, ale i tak to byla zajímavá zkušenost.
V noci se přes nás přehnala ještě bouřka. V jejím důsledku půlka lidí nespala. Já tímto problémem ale netrpěl a ráno se stihl ještě před snídaní vydat na krátký průzkum vesničky v okolí našeho stanoviště. Po snídani jsme opět nachystali osly a zahájili druhý den venku. Čekala nás výzva v podobě sestupu do údolí a překročení řeky. Náročné to bylo zejména na vedení zvířat, která měla tendenci zrychlovat. Následné přebrodění jsme nechali radši na majitelích oslů, kteří s tímto měli víc zkušeností. Na místo přespání jsme pak dorazili celkem brzy a stihli jsme tak ještě malý orienťák a večer potom táborák. Počasí bylo střídavé, ale většinu času příjemné a dalo se tak chodit v tričku nebo v mikině.
Třetí a čtvrtý den probíhal v podobném duchu, jako ty předchozí dva. Jeden člověk ze sedmičlenné skupiny vedl na čele průvodu osla (celkem tedy bylo pět skupin a každá měla svojeho) a zbytek utužoval vztahy s ostatními vzadu. Program s osly ovšem skončil dříve, než jsme došli do našeho hostelu a organizátoři nám představili poslední outdoor aktivitu – abychom došli do vesnice po značkách každý sám a přemýšleli o posledních dnech. V Česku by to nebyl problém, v Itálii ale spousta lidí narazilo na hranice italského značení a i já, sledujíc člověka přede mnou, se ztratil. Naštěstí jsem ale u sebe měl mobil s mapami a nakonec jsme se všeci v pořádku vrátili.
Na poslední den jsme si jako Češi domluvili, že můžeme vstát dřív a vydat se na výpravu na nejvyšší kopec parku, ve kterém jsme se nacházeli. Vyšli jsme ve 4 ráno a spolu s novým dnem jsme mohli sledovat i to, jak se mění krajina s nadmořskou výškou. Vrcholek hory byl ale bohužel v oblacích, takže výhledů jsme moc neměli. Ale nuda to rozhodně nebyla, museli jsme přejít několik sněžných polí a vítr nás rozhodně taky nešetřil.
Během zbytku posledního dne jsme se věnovali hodnocení projektu a organizátoři se urputně snažili z nás získat cokoliv, co by mohli zlepšit pro příště. Jednou z chválených věcí byla absence internetu. A musím uznat, že je to příjemná změna nebýt neustále online a místo toho kolem sebe opravdu mít lidi a bavit se nimi živě. Měl bys to taky vyzkoušet! Petr Svobodník
