Termín konání: 1. 7. – 31. 8. 2018
Místo konání: Gaziantep, Turecko
Program, akce: Erasmus+, KA1, Evropská dobrovolná služba – krátkodobá
Přečtěte si prosím infopack.
Dobrovolníci: Jana Lejskeová a Filip Líška
Hostitelská organizace: Gaziantep Training and Youth Association
Diseminace výsledků projektu: V listopadu 2018 jsme na Obchodní akademii Břeclav zorganizovali besedu s dobrovolnicí Janou Lejskeovou.
Report z EVS:
Jako dobrovolník jsem působila minulý rok v Řecku pod hlavičkou několika organizací, a nějak se mi honilo hlavou, že by bylo docela fajn v tom pokračovat, ale tak, abych to nemusela celé financovat sama. Díky podobným myšlenkám jsem objevila EVS a na EVS stránkách pak projekt v Gaziantepu, který se zabýval tím, co jsem provozovala v Řecku, tedy vzděláváním uprchlíků. A tak jsem zkontaktovala pana Aliho Ozaslana, který mě posléze dal do kupy s Jakubem Miklínem a vznikla z toho pěkná spolupráce. I když se to celé několikrát posouvalo, nakonec se to, ačkoli o rok později, podařilo uskutečnit. A jsem za to ráda, protože lidi, které jsem díky tomu poznala, bych nevyměnila za nic na světě.
A tak jsem se 2. července přibližně v jednu hodinu ranní objevila na letišti v Antepu (neformální název pro Gaziantep), města jihovýchodní Anatolie, položeného přibližně sto kiláků od syrského Aleppa, oficiálně obývaného milion a půl obyvateli a jednoho z nejdéle obývaných měst v historii lidstva vůbec, abych se zúčastnila dvouměsíčního projektu Volunteers Own Volition for a Wonderful World. Podle instrukcí z mailu od Ignáta, mého budoucího mentora, jsem našla autobus Havas, který mě měl dostat do města, nasedla, a nakonec za Ignátova doprovodu dorazila do sídla GEGEDu (Gaziantep Training and Youth Association). Do GEGEDu, který pro mě už není jen snůškou písmen, ale znamená hromadu nezapomenutelných vzpomínek…
Pokoj, který byl pro svoji vysokou návštěvnost obzvláště v posledních dnech projektu, nazván „El Coño de la Bernarda“, který se nacházel v prvním patře objektu GEGED a měl čtyři postele, jednu koupelnu a nefungující klimatizaci, jsem téměř celé léto obývala s úžasnou mladou krásnou ambiciózní Polkou Joannou, a i když tam bylo jako v sauně, byli jsme tam spolu rády a jednou si určitě půjdeme na svatbu, pokud se v našich životech podobná událost bude uskutečňovat. První noc jsem ale tenhle pokoj obývala sama, vyspala se do růžova a ráno se šla seznámit s tím a s těmi, kteří se mnou měli strávit tohle horké léto.
První týden, ač by člověk čekal nějaká školení a seznamovací aktivity, se toho kromě pár procházek po městě moc nedělo. Ale alespoň jsme se seznámili dobrovolníci mezi sebou a s městem, i když to v nás vzbudilo zrnko pochybností o celém projektu. Naštěstí se to brzy začalo obracet a mimo hodin turečtiny a arabštiny se nám rozjeli i naše lekce a s každým týdnem aktivity přibývaly. Mohli jsme vyučovat angličtinu Syřany, Turky i další národnosti a v rámci různých aktivit a na různých úrovních od začátečníků až po pokročilé (gramatické lekce, konverzační kluby, kluby četby, filmový klub atd.) ve dvou různých Youth centrech, také jsme měli hodiny angličtiny s dětmi a dospívajícími. Ve spolupráci s Červeným půlměsícem, organizací, která je federací s Červeným křížem, jsme se podíleli na vedení školky pro děti syrských uprchlíků, někteří z nás tam vyučovali angličtinu děti od devíti do dvanácti let, dva šikovní dobrovolníci tam začali vést hodiny divadelní a hudebně nadaní mohli asistovat při lekcích hry na kytaru. Do významné turecké organizace Al Farah, zabývající se též prací s uprchlíky, jsme zase chodili na hodiny kreslení, a i když náš účel měl být pomáhat s dětmi, učili jsme se tam kreslit pod vedením významného gaziantepského malíře, který neuměl ani slovo anglicky. A pro ty, koho nezaujalo nic z výše uvedeného, byla ještě na seznamu výpomoc v kuchyni, kde dobrovolníci pomáhali připravovat jídlo pro dětské domovy.
Celkem jsme měli mít minimálně dvě aktivity denně, jednou týdně, vždy v pondělí, jsme měli meeting, na kterém se řešilo, co se bude dělat v rámci následujících dní a v pátek zase závěrečný meeting, kde byl prostor pro připomínky, kritiku a řešení nastalých problémů. Hodiny jsme si připravovali sami, zcela podle našeho uvážení a schopností a obvykle se jich účastnili dva a více dobrovolníků, na některých ještě asistovali dobrovolníci lokální.
Mimo těchto aktivit, které sice nebyli nijak vedené, čímž jsme na druhou stranu dostali velkou svobodu vést si vše po svém a rozvíjet se tak směrem, který jsme si samy udali a který nám nejvíc vyhovuje, je pro mě projekt i vše to, co se odehrávalo v našem volném čase. V čase, kdy jsme po hodinách pravidelně chodili na čerstvě vymačkaný pomerančový džus za 3 turecké liry, o bránách GEGEDu, za jejichž zdmi jsme si vyměňovali kulturní zvyklosti turecké, české a slovenské, polské, španělské či rumunské, kdy jsme hráli slavnou Rodrigovu hru, hru, kterou vymyslel sám jeden z našich dobrovolníků, která byla pouze ve španělštině a jejíž jsme byli úplně první hráči v dějinách, nebo o víkendech, kdy jsme mohli výletovat po Turecku, stopovat s heslem „Parayok“ (bez peněz) v hromadných skupinkách v tomhle ráji stopařů a plnit si sny o svezení se na nápravě dodávky.
Zpátky domů jsem si nakonec nepřivezla jen svoje věci, dvě kila baklavy a střevní potíže, ale především směsici vzpomínek. Vzpomínky na to, kdy děti poprvé po měsíci odzpívaly celou uvítací písničku v angličtině a všechny nás to naplnilo nepopsatelným entuziasmem nebo kdy odmítaly opustit hodinu, protože byly zcela pohlceny pracovním listem, co jsme pro ně vytvořili, na to, kdy se nám s malými předškoláky podařilo vytvořit tmavomodré akvárium z krabice, kdy jsem zkrátila na portrétu svému učiteli na kreslení čelo přibližně o polovinu, vzpomínky na asi dvousekundové plavání se želvou, na našeho učitele turečtiny a jeho smích, když nás učil sprostá slova, na Andrei růžové víno a tisíce dalších vzpomínek. To, co je pro mě ale nejdůležitější jsou lidé a s nimi nová přátelství. To oni se stávají směr udávající součástí celého projektu, a právě díky nim to celé stálo za to. A pokud ne svět celý, tak alespoň ten můj WORLD dělají WONDERFUL.
Jana Lejskeová
