ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz
Místo konání: Dilijan, Arménie
Termín konání: 29. březen—6. duben 2023
Český tým: Viktorie Blahová Ondřej Sojka
Přečtete si info-pack.
Hostitelská organizace: Armenian Progressive Youth NGO (APY)
Report z projektu:
Když jsem se na projekt připravoval, očekával jsem, že se buď něco naučím, a když už nenaučím, aspoň strávím týden uprostřed arménské přírody v podle všeho kvalitním hotelu s dobrým jídlem.
Na projekt jsem vyjížděl ve strachu – pět dní před začátkem projektu organizátoři poslali email, že jsou povolené jen dvě neomluvené absence na sessions (sessions jsou čtyři denně, každý ze šesti dní) a ani neposlali program, který slíbili poslat týden předem. Požadavek počtu absencí nebyl uveden v infopacku. Měl jsem důležité pracovní důvody, které by mohly způsobit, že budu potřebovat program vynechat. To jsem myslím adekvátně popsal v emailu, dostalo se mi ale jen zpřesnění, že jsou povolené dvě absence dohromady – a že pokud se nebudu účastnit více než dvou sessions, nedostanu zpět peníze za letenky(!). Před projektem a prvních pár dní jsem se tak cítil, jako bych byl zpět na střední škole, akorát že omluvenky se nepřijímají žádné a pokud budu mít smůlu a něco v práci se nepovede, nevrátí mi přes 200 eur. Zároveň jsem se cítil celkem podvedený a vystresovaný z toho, že se vlastně výjezd neřídí žádnou formální smlouvou a musím věřit arménské straně, o které jsem tehdy vůbec nic nevěděl.
Vyjížděl jsem také s velmi mlhavou představou o tom, co je non-formal education – způsob výuky uplatňovaný na training courses. Byl jsem a stále jsem toho názoru, že nejefektivněji se člověk věci učí čtením relevantního textu, diskuzí o něm, případně přednáškou, moc mi tak nedocházel smysl non-formal education.
První den jsme strávili – podle očekávání – seznamováním. Byl jsem příjemně překvapený tím, jak pestří, zajímaví a chytří lidé se na projektu sešli.
Další den začal samotný program, plný tvorby barevných posters (jako na základní škole), diskuzí, energizers (tanečky a fyzická aktivita na udržení pozornosti – ne že by pochopení programu vyžadovalo nějak hodně pozornosti). Docházelo mi, že program nebude velmi mentálně náročný a cítil jsem se stísněně – jsem tady držený, až poté, co jsem se k němu upsal, mi bylo oznámeno, jaké nároky na můj čas si dělá. Říkal jsem si, že když už si dělají organizátoři takové nároky na můj čas (max dvě absence z sebelepšího důvodu kromě nemoci), očekávám velmi vysokou kvalitu, intenzitu a náročnost. Stále jsem ale na programu velmi aktivně participoval, pokud chci mít nároky na program a případně ho kritizovat, musí ta část programu, kterou spoluvytvářím, být perfektní.
Třetí den se naštěstí z důvodů se mnou nesouvisejících posunul termín spuštění produktu v práci a tak opadl můj hlavní stresor. Plně jsem se přepnul do středoškolského režimu – musím tady být, tak se tomu musím přizpůsobit, jinak se jen trápím, programu jsem se poddal a bylo mi lépe.
S pokračujícím projektem mi docházelo, že smyslem non-formal education není se učit cokoliv, co si jde přečíst v literatuře, ale předávat hodnoty, a ty se nejlépe předávají zážitkem – ne argumenty. Na projektu bylo více účastníků z Neighboring Countries – Gruzie, Arménie, téměř celý Balkán, Moldavsko, Ukrajina – než těch ze zemí Evropské unie a bylo zajímavé sledovat jejich pohled na téma projektu.
Smysl a to nejlepší na projektu byla atmosféra a komunita, která se tam vytvořila. Tomuto napomáhala non-formal education, časté diskuze, vytvořený “Brave space” – safe space v reálném světě a úctyhodné schopnosti zvlášť jedné z organizátorek. Každý jeden účastník se cítil dostatečně komfortně na to, aby upřímně sdílel své často osobní zážitky a pohledy a toto sdílení během programu pak přirozeně navazovalo na nepovrchní konverzace večer u táboráku, večeře, u deskovek, apod. Všichni jsme se přijímali takoví, jací jsme a přistupovali k sobě s upřímnou zvědavostí a zájmem, každý byl ochoten zahodit předsudky vůči
ostatním.
Od projektu jsem tedy měl úplně mylná očekávání, smyslem je šíření hodnot a socializace s pestrými lidmi z celé Evropy. Poslední den při psaní feedbacku organizátorům jsem si uvědomil, že jsem se vlastně takhle dobře necítil během celého svého dospělého života – byl jsem v kolektivu, který mne přijímal, vítal, oceňoval a ve kterém jsem se cítil užitečný, kterému jsem věřil. Rozhodně bych na tento projekt jel znovu, kdybych vůbec tušil, jak úžasně se během něj (resp. v druhé půlce) a po něm budu cítit.
Ondřej S.
