Termín konání: 2.-11. prosinec 2014
Místo konání: Slănic Moldova, Rumunsko
Program a akce: ERASMUS+, Key Action 1, výměna mládeže
Účastníci: Ondřej Nový, Martin Mihalík, Eliška Andršová, Lucie Podhorná, Monika Ngo-Le, Petra Spurná
Účastnící se země: Chorvatsko, ČR, Makedonie, Malta, Rumunsko, Španělsko, Turecko
Report z projektu:
V prosinci 2014 jsem společně s dalšími 5 českými zástupci měla možnost být součástí projektu Connect Yourself v rumunském lázeňském městečku Slanic, Moldova. Projekt byl zaměřen na internetové sociální sítě a média.
Kromě českého týmu se projektu účastnily týmy z dalších pěti zemí – Malta, Španělsko, Makedonie, Chorvatsko, Turecko a v neposlední řadě samozřejmě Rumunsko.
Čekala nás dlouhá cesta. Část naší skupinky putovala téměř 3 dny autobusem a druhá část letadlem s 15 hodinovým nočním přestupem na letišti v Bělěhradu. Přežili jsme to! V Rumunsku nás přivítaly kopy sněhu. Ještě, že my jsme byli připravení, avšak to se o jižanských národech říct nedalo.
Bydleli jsme v malých domcích a část z nás v hotelových pokojích. Podávalo se tradiční rumunské jídlo. Porce byly menší, ale místní národní kuchyň nám zachutnala. Obzvlášť vařená rýže.
Každý den jsme začínali sdílením dobrých myšlenek a zážitků. Avšak organizátoři pokulhávali s vypořádáním se s negativními ohlasy. Ze začátku projekt vedla paní Alena, jejíž systém vzdělávání byl podobný základní škole. Monolog a následné předávaní jejích vlastních názorů. Na seznamovací hry organizátoři úplně zanevřeli. Asi po dvou dnech se zvedla nevole vůči systému vedení projektu. Přičemž hlavní organizátor tedy přesunul Alenu na druhou kolej. Aktivity v dalších dnech byly o poznání lepší. Sami organizátoři postrádali smysl pro dochvilnost a evaluační zhodnocení neměli efektivně propracované. Teambuildingové hry nechali na samotných účastnících. Nejakčnější byl projekt natáčení videa a příprava plakátů. To bylo fajn. Avšak od počátku nám říkali, že vytváříme věci jako prezentace a videa pro děti na základní školu v Rumunsku, a poslední den je budeme prezentovat. Tak se ale nestalo, což nám sdělili až v polovině posledního dne.
Každý den se také konal národní večer každého státu. Obvykle prezentace, po které následovala ochutnávka tradičních národních pokrmů daného státu. Večery začínaly zpravidla 21.30 hod, takže se protáhly až do půlnoci. Shodli jsme se, že nejzajímavější částí projektu byly vzájemné konverzace s ostatními účastníky, jež nás obohacovaly.
Podnikli jsme celkem dva výlety. První byl na blízkou farmu, kde nám ukázali hospodářská zvířata a měli jsme možnost jet na saních tažených koněm. Hustě sněžilo, cinkaly rolničky a my zpívali koledy. Byl to asi nejlepší okamžik z celého projektu, jako vystřižený z Mrazíka. Další výlet nás čekal předposlední den a to na hrad Bran, někdy nazývaný Drákulův a do malebného městečka Brašov.
Padaly názory, že projekt by se měl jmenovat Disconnect yourself, jelikož více jak polovina účastníků byla na sociálních sítích opravdu závislá. My, Češi, jsme naštěstí takovým problémem netrpěli.
Na závěr bych chtěla vyseknout velikou poklonu ostatním českým spoluúčastníkům. Čtyři z nich patřili mezi nejmladší na projektu a přitom mnoho dospělých by jim jejich rozhled a komunikační či organizační schopnosti mohlo právem závidět. Osobně jsem si myslela, kolik znám různých her, ale byla jsem na omylu. Po tom co, naše česká skupina ukázala svoje trumfy, jsem byla hrdá, že se mnou jela právě tato parta kamarádů. Svými hrami bavili všechny na projektu a zaslouží si tím obrovské díky. Ostatní zahraniční účastníci byli stejného názoru.
No a další úžasný človíček, kterého jsem díky projektu potkala, byla moje spolubydlící Lucka. Je to nesmírně energický človíček, který zvládá v životě tolik věcí a přitom se pořád dokáže usmívat a myslet na ostatní. U mě vyhrála kategorii nejvíce inspirativní člověk projektu.
I když projekt jako takový hodnotím spíš negativně. Za lidičky, které jsem díky němu potkala, jsem nesmírně ráda. Takže i špatná zkušenost, je zkušenost. A vždy se z ní dá něco dobrého vytěžit.
Petra Spurná
_____________________________
V Rumunsku jsem byla již podruhé. V létě jsem s rodinou vandrovala v Banátu, což je na jihozápadě země, zatímco tento projekt se konal v malém městě Slanic Moldova, což je na severovýchodě. Během celého projektu jsem porovnávala vše, co jsem z Rumunska znala, se všemi svými novými poznatky- a že jich bylo!
Cesta proběhla v pohodě, vystoupili jsme v Ploiesti, kde se nás laskavě ujal kamarád organizátorů, kterého jsme si pojmenovali Vladimír, jelikož jsme téměř okamžitě zapomněli jeho jméno (po 26 hodinách v autobusu se ale není čemu divit!). Po čekání v baru, do kterého protékalo, konečně přijel autobus s ostatními účastníky a následovala šestihodinová cesta do Slanic Moldova. Po příjezdu již v ranních hodinách jsme všichni šťastně zapadli do postelí a nevěděli jsme o sobě až do jedenácti ráno, kde na nás čekal jeden z nejkrásnějších výhledů, které jsme si mohli přát. Náš hotel se nacházel mezi mohutnými horami pokrytých sněhem a hustými lesy. Všude byly hory, lesy a sníh a až na pár osamělých domečků žádná civilizace. Naprosto přesně tu krásu vystihla Monča, když prohlásila, že zde asi budeme pomáhat Ježíškovi balit vánoční dárky.
Ubytování bylo v pořádku až na nedostatek klíčů od koupelen v celém komplexu (to se Rumuni na sebe doopravdy tak rádi dívají, když se sprchují?!). Jídlo bylo také v pořádku, na mě sice příliš mastné a tučné, ale ve chvíli, kdy jsem v podstatě zadarmo jela na týden do Rumunska, jsem si neměla na co stěžovat. Jelikož jsem vegetarián, měla jsem trochu potíže s domluvou na mém jídle, protože si nikdo nebyl jistý, co je vlastně vegetarián, vegan a další- nakonec to skončilo tak, že mě při každém mém jídle chodili osobně ujišťovat, že je mé jídlo stoprocentně BIO.
První dva dny projektu byly trochu nudné, a to především kvůli organizátorce Alině, jejímž úkolem bylo nás všechny přesvědčit, že alkohol a sex jsou dílem ďábla (což by možná všichni zúčastnění přijali lépe, kdyby s nimi mluvila jako se sebou rovnými) a jejím dlouhým monologům, které se točily v kruhu několik hodin a nic nám nedaly. Naštěstí se několik účastníků ostře ozvalo na její adresu a zbytek projektu si vzal na povel spíše Victor, druhý z organizátorů. Začaly zajímavé workshopy, práce ve skupinkách, diskuze, které nám všem něco daly, více ranních her a aktivit, abychom se všichni pořádně probudili, a to vše přispělo k tomu, že jsme si to všichni začali projekt více užívat. Z celého projektu bych vyzdvihla den, kdy jsme měli dělat krátká videa a plakáty na téma kyberšikana. Dále se mi také líbil den na ekofarmě a výletový den, kdy jsme měli možnost vidět krásné město Brašov a kouzelný „Draculův“ hrádek.
Zajímavé byly mezinárodní večery, kdy se každá země představovala skrze jídlo, hry, tance, historii či národní vynálezy. Je pravda, že ačkoli byl téměř každý den dobře naplánován a program byl doopravdy hodně důležitý, nejvíce záleželo na nás samých. Jedině my jsme si svou aktivitou a socializací s ostatními mohli udělat z tohoto projektu něco naprosto neobyčejného. Mé oblíbené části projektu, na které budu vždy s láskou vzpomínat, jsou konverzace s ostatními lidmi. Každý z nás si musel najít věc, která ho obohacuje nejvíce a podle toho se také řídit. Já jsem si ji našla a jsem za to velmi vděčná, protože se díky tomu těchto devět dní stalo těmi devíti dny, na které nikdy nezapomenu.
Eliška Andršová
_____________________
Třicet hodin v autobuse, noční toulky Ploiestí a dalších šest hodin autobusem směr Slanic Moldova. Unavující, leč všechny strasti vzaly za své, když jsem ráno 3. prosince vyhlédla z okna vily, kde jsme byli ubytováni. Bylo to jako ve vánočním snu – všude malebné domky, hory se předháněly, která bude vyšší a zasněženější. Přijeli jsme sem pomoct Ježíškovi balit dárky, nebo na projekt?
Začátek programu mírně pokulhával, neboť ho měla pod palcem lektorka Alina, která měla metody jako ze staré školy. Bylo chvílemi těžké rozlišit, zdali jsem opravdu na mezinárodním projektu, nebo ve školní lavici. Naštěstí se po dvou dnech situace změnila a program si ošéfil sympatický Victor – hlavní vedoucí.
Projekt byl – jak už samotný název Connect Yourself napovídá – zaměřen na sociální sítě. Za týden jsme stihli vytvořit nespočet fotografií, videí a plakátů varující před kyberšikanou, závislostí nad sociálními sítěmi a jinými nebezpečími internetu. Třešničkou na dortu byl flashmob na náměstí v Brasově, kam jsme znenadání vběhli s motivačními nápisy s internetovou tématikou a pak opět tiše zmizeli. Kromě toho jsme také stihli podniknout výlet na „Drákulův“ hrad Bran a exkurzi na nedalekou farmu, která do našeho hotelu dodává bio potraviny a kde jsme měli možnost ochutnat tradiční rumunské pochutiny. Nakonec jsme se svezli na koňských saních a asi patnáct z nás vyzkoušelo i 4 km jízdu z kopce na převozníku na dřevo taženého jedním koněm, což považuji jako jeden z nejvíce adrenalinových zážitků mého života. Hřebem každého dne bylo seznámení se s jednou účastnickou zemí, a to prostřednictím národních večerů, kdy jsme poznávali tance, jídlo, pití, zvyky a jiné krásnosti dané země.
Ačkoli bylo chvílemi smutné pozorovat, kolik času někteří tráví děláním „selfíček“ a psaním statusů o tom, jak se skvěle baví, místo toho, aby si moment doopravdy naplno užívali, měla jsem pocit, že jsem byla na nejlepším místě, kde jsem v tu dobu mohla být. S tolika krásnými lidmi, kteří byli krásní nejen vzhledem, ale hlavně duší. A abych částečně zodpověděla otázku, kterou jsem napsala na začátku: kdybych měla teď na výběr, jestli Ježíškovi pomáhat balit vánoční dárky, nebo jet znovu na tento projekt, vybrala bych si druhou možnost, neboť to pro mě byla opravdu nezapomenutelná zkušenost.
Monika Ngo-Le
