Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz
Termín konání: 26. březen—2. duben 2022
Místo konání: Woodstown, County Waterford, Irsko
Pokud máte zájem o více informací, prosím důkladně si přečtete info pack.
Hostitelská organizace: Waterford and South Tipperary Community Youth Service Ltd
Věkový limit pro účastníky: 18+
Účastnící-se země: Rumunsko, Španělsko, Německo, Arménie, ČR, Irsko, Estonsko, Jordánsko, Belgie
Český tým: Adéla Kotorová, Marie Tomková
Report z projektu:
Tréninkový kurz, za kterým stála organizace Waterford and South Tipperary Community Youth Service (za níž se skrýval srdcař Declan), se konal ve dnech 27. 03. – 01. 04. 2022 poblíž irského města Waterford City, ve Woodstown. Na projektu Erasmus+ se sešlo 16 účastníků z těchto států – Arménie, Belgie, Estonsko, Německo, Irsko, Rumunsko, Španělsko a Česká republika. Celým týdnem nás provázeli trenéři Elena (Španělsko) a Dominique (Francie), kteří spolu tvořili bezkonkurenční tým. Kurz nesl název Caring through Sharing a dalo by se říct, že byl rozdělen na dvě části. První byla důležitá pro nás jako jednotlivce, druhá pro tvorbu Labyrinth Theatre. Někdy se však obě v aktivitách protínaly.
Labyrinth Theatre je interaktivní, místně specifická a na cíl zaměřená forma divadla. Při pozorování těchto představení je smysl dotyku aktivován výrazněji než jen od částí těla, které se dotýkají židle. Divák se stává posluchačem, čichačem, dotykačem, ochutnávačem a myslitelem. Během představení je pódium všude a diváci se stávají součástí představení. Ke konci je těžké rozeznat, kdo je herec a kdo divák. Může být použita jako nástroj prevence pomocí stimulování pocitů a závazků na hlubší úrovní, což může pomoci s vyhnutím se vyloučení a izolaci jedince.
Byli jsme ubytováni ve Woodstown Residential & Activity Centre, které slouží k těmto účelům. Jedná se o menší ubytovnu se dvěma pokoji s osmi dvoupatrovými postelemi. Zprvu jsme si mysleli, že účastníků bude dvojnásobek, tudíž jsme se trochu zhrozili, že pokoje budou plné. Naštěstí počet nevzrostl, takže jsme se mohli bezpečně v těchto prostorách pohybovat a v kuchyni si každý den bez újmy na zdraví připravit snídani, oběd a někdy i večeři. Večer jsme totiž třikrát navštívili restauraci s typickými irskými pokrmy a jiné dny nám Declan dovezl už hotové jídlo, jednoho dne dokonce sám v kuchyni pro všechny uvařil. Je zde samozřejmě i jídelna a dva společenské pokoje pro realizování aktivit. Lokalita byla jako v pohádce, protože hned za budovou je Woodstown Beach a kde není pláž nebo moře, jsou tam stromy.
První den jsme byli seznámeni s tématem a rozvrhem následujícího týdne. Jako první byl Team Building, z něhož jedna z aktivit byla taková, že mezi dvěma stromy byl natažený provaz a my jsme se museli všichni přepravit z jedné strany na druhou, aniž bychom se provazu dotkli. Posléze jsme každý zvlášť začali pracovat na své River of Life tzn. Vylíčit svůj životní příběh, mind stones v něm za pomocí metafory řeky. Již jsem toto dělala na předchozím projektu, ale jednalo se o My Way, kdy jsme použili metafory obyčejné cesty s kameny. Člověk si ale u řeky mohl představit, jak se dělají o kameny vlny, proud se zrychluje nebo naopak zpomaluje. Jako v životě. Po vytvoření jsme si ve dvojici své příběhy sdíleli a potom dostávali rady, jak River of Life lze využít při Labyrinth Theatre. Na konci každého dne byly, pro tyto kurzy typické, Reflection groups.
Ranní Energizer dalšího dne byl zároveň součástí podtématu toho dne – tělo. Do vzduchu jsme skoro každou částí svého těla psali své jméno nebo kreslili vzorec. Ve dvojici jsme se poté jeden změnil v hypnotizéra, který svou dlaní ovládá toho druhého – hypnotizér dlaní dělal různé pohyby do stran, dopředu, výskok a hypnotizovaný musel svůj zrak soustředit pouze na ruku a pohyby opakovat. Další aktivita byla Sculptures, Artists, Models – sochy udělaly jakoukoli pozici, kterou museli umělci znázornit na modelech (bez mluvení je „vytvarovat“ ve stejnou sochu). Byli jsme také rozděleni do čtyř skupin po čtyřech a měli jsme pět minut na vymyšlení toho, jak znázorníme obrázek Caring – starání se.
Další podtéma dne byla Comfort zone. Nejprve jsme si objasnili, o co jde, proč je pro někoho těžké svou komfortní zónu opustit, rozšířit její hranice. Panic zone, A co se stane, když překonáme Panic zone? Magic zone. Posledními řízenými aktivitami tohoto dne byl běh se zavřenýma očima po pláži naproti lidem ze skupiny, kteří náš měli chytit. Samozřejmě nesměl chybět ani Trust Fall, který právě většině z lidí nabourává zdi komfortní zóny a následně se dostavuje euforie – Magic zone. Den jsme zakončili turistikou – výšlap na útes Trá na mBó a k Coumshingaun Lake.
Začátek úterního dne byl náročný. Zranitelnost. V místnostech byly nalepené papírky s otázkami, které nás donutili se víc zamyslet, přestřihnout jeden nebo dva stehy našich ran a napsat/říct odpovědi. Ve dvojici jsme také měli za úkol vybrat jeden druhému strom, který sedí jejich osobnosti, který nám je připomíná, a zatímco měl ten druhý zavázané oči, dovedli jsme ho k němu, aby si ho ohmatal a po sundání šátku ho musel mezi všemi najít. Nejzajímavější část byla, když jsme si povídali o tom, jak jsme se cítili a jedna účastnice ze Španělska (která již na projektu byla a na stejném místě) řekla, že jí současná partnerka ve dvojici vybrala nevědomky stejný strom jako její sestra před lety.
Ticho. K čemu nám je? Je důležité? Zvládneme spolupracovat i beze slov? Ve dvojici jsme v naprostém tichu měli kreslit na papír obrázek a posléze okomentovat své pocity, jak jsme se domlouvali nebo jestli to bylo těžké. Následně jsme byli opět rozděleni pomocí další aktivity (bylo nám řečeno zvíře a my museli se zavřenýma očima vydávat jeho zvuk a hledat ostatní, kteří k nám také patří) do čtyř skupin po čtyřech a museli jsme vymyslet představení pro druhé s použitím různých zvuků, zapojením ticha a publika – ostatních účastníků. Byla to menší příprava pro oficiální Labyrinth Theatre. Večer jsme šli do hospody, kde už několik desítek let hrají každé úterý místní muzikanti tradiční irskou hudbu.
Středeční ranní podtéma – Zvědavost. Jsme dostatečně zvídaví nebo se necháme ovlivňovat zrakem a neužíváme ostatní smysly dostatečně? Zastavíme svou zvědavost kvůli tomu na půli cesty a myslíme si, že jsme do toho dali dost? Se zavázanýma očima jsme byli vpuštěni do místnosti, kde jsme se museli pohybovat pomocí provázku, který byl na podlaze. Když se objevila mísa nebo jiný předmět, měli jsme možnost využít svou zvědavost a všechny své smysly.
Kreativita. Předchozí den jsme se nechali inspirovat lidmi, abychom našli jejich strom, bylo tedy na čase zjistit, jak nás může inspirovat prostředí kolem nás a co si z něj můžeme vzít. Kreativita se protíná se zranitelností. Co chci sdílet s ostatními? Co je pro mě nesmírně intimní, ale dovolím ostatním, aby mě víc poznali? Každý jsme si už doma mohli vybrat to, co chceme sdílet se skupinou cizích lidí. Mohlo jít o úryvek z knihy, filmu, text písničky, činnost, pohyb. Cokoli.
Večer byla tradiční Intercultural Night – každý stát připravil k jídlu něco typického z jejich země, pár informací a jakoukoli ukázku toho, co by chtěl ostatním ukázat – český tým je vzal na klasickou diskotéku v 80. letech, kde hrál Michal David a jeho Non stop.
Dopoledne předposledního dne jsme oprášili svou River of Life ze začátku týdne a na jejím základě se snažili napsat příběh nebo jen pár myšlenek. Znovu jsme byli rozděleni do týmů, a to tentokrát do těch, které spolu měli za úkol vymyslet svoji část v Labyrinth Theatre, které se mělo hrát následující den pro místní lidi, které Declan přivede. K jeho vymýšlení jsme mohli využít právě příběhy z River of Life a všechny vědomosti, zkušenosti, které jsme během týdne získali.
Páteční ráno nám dva z účastníků řekli podrobnější informace k Erasmus+, 8 key competences. Pak jsme ve skupinách museli vymyslet, jak předvedeme ostatním jednu ze 3 key action competences.
Poslední dny jsme se soustředili především na pomůcky k tvorbě Labyrinth Theatre, proto jsme se poslední den vrátili opět na začátek – k nám samotným. Změna. Kde se vidím v budoucnu? Kým chci na konci roku 2022 být? Meditace, představení si, že naše budoucí já stojí před námi a můžeme se na cokoli zeptat. Beze slov, pouze pohyby vyjádřit, kde se v budoucnu vidím. Sdílení s druhým člověkem, opakování jeho pohybů.
Zodpovědnost. A co takhle bližší budoucnost? Co takhle po letních prázdninách? Napsali jsme si dopis adresovaný pro své budoucí já se všemi otázkami, radami, prosbami. Mysleli jsme na to, co do té doby chceme udělat a ptali jsme se sami sebe, jestli jsme to dokázali. Dopisy jsme dali do obálek a jednoho letního dne nám dopis přijde z daleké Francie.
Další zodpovědnost. Budu říkat více ano na… na co? Napsali jsme pět věcí, na které chceme od teď říkat více ano a přede všemi to řekli nahlas, na pláži. Večer jsme měli představení Labyrinth Theatre a poté Youthpass ceremony, při kterém nám Youthpass nepředávali organizátoři ani trenéři, ale jeden z účastníků, který si dopoledne vylosoval naše jméno a řekl o nás něco nebo nějakou vzpomínku, kterou s námi má.
Chtěla bych tímto moc poděkovat organizaci WSTCYS a trenérům Dominiquovi a Eleně za uskutečnění emočně náročného, ale zároveň nesmírně posunujícího kurzu. Děkuji za všechny vaše rady, úsměvy, objetí. Také chci poděkovat jmenovitě Declanovi, který toho pro nás všechny udělal nesmírně mnoho, a ještě mu zůstal dostatek energie na to, aby pomáhal s otázkami týkajícími se osobního života lidem, kteří za ním přišli. Děkuji také vysílající organizaci EYCB, její organizátorce Janě Parolkové, protože bez Vás bych nemohla být součástí tohoto skvělého týdne. V neposlední řadě děkuji všem účastníkům kurzu, see you soon!
Tomková Marie
