Termín konání: 22. únor – 1. březen 2016
Místo konání: Gánt, Maďarsko
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz
Prosím pročtěte si info-pack.
Účastníci: Jana Jeriová, Michaela Kývalová, Barbora Hořejší, Miroslav Jarabek
Účastnící se země: Rumunsko, ČR, Portugalsko, Polsko, Estonsko, Maďarsko
Hostitelská organizace: Association Co-Efficient
Report z projektu:
Projekt, který se konal v malé maďarské vesničce Gánt asi 60 km od Budapešti nesl název „Change you attitude“, což také bylo hlavním cílem projektu – naučit se, jak pomoci druhým, aby změnili svůj názor a postoj k jedincům s postižením. Celý projekt se konal pod záštitou organizace Együtthato Egysület, která připravila příjemné bezbariérové prostředí a velmi pestrý a obohacující program.
Jednalo se o tréninkový kurz, tudíž se celý projekt nesl v duchu workshopů, besed, diskuzí a názorných praktických cvičení, které jsme si sami vyzkoušeli. Projekt byl určen jedincům s motorickým postižením, ale i bez něj a účastnilo se jej asi 27- 30 lidí z 6 zemí Evropy a to z Portugalska, Rumunska, České Republiky, Estonska, Polska a hostujícího Maďarska.
Velkou roli hrálo vzájemné seznámení účastníků a také teambuilding, na čemž jsme nejvíce pracovali první a druhý den. V těchto dnech jsme se také seznámili se samotným cílem projektu, co nás čeká, co je to program Erasmus+, určili jsme si pravidla, která budeme během projektu respektovat, také jsme si sdělili svá očekávání a cíle, co si myslíme, že nám projekt přinese.
Absolvovali jsme první besedy/workshopy o „aktivním naslouchání“, spolupráci, tvoření nezávislých rozhodnutí, ale také jsme si ve velmi záživné hře procvičily své smysly, kdy jsme byli rozděleni do skupin, každé skupině bylo dané odlišné zadání a popis, čím je skupina handicapovaná a dodržováním pravidel, která byla pro danou skupinu vytyčená, jsme museli postavit co nejvyšší věž s použitím pár kusů papírů, špejlí, izolep a tužek, které nám byly přiděleny. Následovala diskuze o tom, jak důležité smysly jsou, obzvláště pak pro jedince s postižením.
Třetí den, nepočítám-li den příjezdu, nás navštívila další, nám prozatím neznámá trenérka Melinda, která s námi pracovala celé dopoledne. Nejdříve jsme se dozvěděli něco o historii osob s postižením, potom nám byla představena filozofie „Independent living movement“ a také s námi Melinda prováděla psychologická cvičení, kde jsme se mohli dozvědět i něco málo sami o sobě. Ještě ten den odpoledne jsme měli tentokrát s rumunským trenérem Danielem zajímavý workshop na téma „Hodnoty, odpovědnost, tvorba rozhodnutí“. V našem případě nebyl víceméně problém shodnout se na základních hodnotách, ale bylo zajímavé se dozvědět ze zkušenosti trenérů, jaké spory a konflikty mohou přeci jen mezi národy vzniknout.
Projekt byl přesně ve své polovině, kdy jsme navštívili krásnou Budapešť. Dopoledne jsme se podívali do speciální školy Mozgásjavító, kterou navštěvují dva z našich účastníků, kteří nás za pomoci svých spolužáků zde provedli. Seznámili nás s vybavením školy, jak probíhá výuka, ale také jak se zde dá trávit volný čas. Následovala prohlídka organizace Motivácio, která podporuje jedince s postižením. Zde jsme také měli to štěstí vidět přednášku a poznat vozíčkáře baťůžkáře Vendeguze, který nám ukázal pár svých fotek a popsal své cesty napříč světem.
Odpoledne následovala „city game“, kdy jsme v multikulturních skupinkách poznávali zákoutí Budapešti a také jsme měli tuto cestu obohacenou plněním zábavných úkolů.
Sobotu 27.února jsme začali jakýmsi shrnutím a ohlédnutím se po tom, co jsme už zažili, co jsme se naučili a pokračovali jsme workshopem o asociacích, také jsme kreslili mapu svého života a o to víc jsme se navzájem poznávali. Odpoledne patřilo přípravou na Oxfordskou debatu, které jsem se ten den večer sama zúčastnila jako jeden z mluvčích propozice. Debatovali jsme o tom, zda mají být jedinci s postižením zařazeni do speciálních škol či nikoliv. Publikum se velmi zapojilo, padaly zajímavé, zapeklité, ale trefné otázky. Musím říct, že to byla úžasná, avšak nelehká zkušenost.
Poslední dva dny před odjezdem už patřily přípravě projektů, které musíme všichni po návratu domů provést v naší rodné zemi. Úspěšným provedením našich projektů, na které jsme se týden v Maďarsku trénovali (a nejen na ty), tak bude úspěšně dokončen i celý projekt „Change your attitude“.
Nejdříve jsme se učili o důležitosti neverbální komunikace a také, jak efektivně neverbálně komunikovat, následovala beseda o managementu konfliktu. Poté jsme navrhovali, vymýšleli a vytvářeli plány našich projektů, které jsme následně prezentovali.
Večery byly taktéž pestré. Probíhaly např. besedy na téma „Moje postižení“ kdy různí lidé sdíleli své příběhy a zkušenosti, proběhl také turnaj ve stolním fotbalu, debata formou World Café, již zmiňovaná Oxfordská debata a poslední večer nemohla chybět ani rozlučková „párty“ a celkové shrnutí projektu.
Také nesmím zapomenout na „Reflection Groups“, které se mi moc líbily. Zde jsme mohli vyjádřit svůj názor, co se nám daný den líbilo, co nám bylo méně příjemné. Jednalo se o jakési shrnutí celého dne, kdy jsme se v daných skupinách s daným trenérem každý podvečer před večeří scházeli a prováděli zpětnou vazbu.
Musím říct, že celý projekt předčil má očekávání a jsem moc ráda, že jsem se do takového projektu přihlásila. Jsem si jistá, že mi to bylo velkým přínosem nejen k mým studiím, ale i do života. Týden není dlouhá doba, ale i za tu chvíli jsme si na sebe všichni zvykli a cítili jsme se dobře. Mohla jsem poznat ohromné osobnosti a vyslechnout neuvěřitelné příběhy a například také navázat i přátelství a spolupráce, které tímto projektem určitě nekončí. Načerpala jsem ohromnou energii, inspiraci, motivaci a jen jsem si potvrdila, že opravdu „NIC NENÍ NEMOŽNÉ“.
Michaela Kývalová
___________________
Ráda bych se podělila o zkušenosti z projektu Change your attitude v Gántu. Projekt byl zaměřený na lidi s motorickým postižením i bez něj. Organizátory byla organizace Együtthato Egyesület, mezi dalšími byla organizaci Mitteltundusühing VitaTiim z Estonska, Assocacao Spin para o Intercambio, Formacao a Cooperacao entre os Povos, Asociatia Nevo Parudimos, Zamojskie centrum wolontariatu.
Areál v Gántu byl s bezbariérovým přístupem a poblíž se nachází bývalý lom, je to klidné místo, kde si lidé mohou odpočinout a v přilehlém areálu si zasportovat.
Po příjezdu jsme se všichni sešli, představili se a následně jsme si zahráli jazykovou animaci, která je jednou s mých oblíbených aktivit, následně jsme ve všech jazycích popřáli Elemérovi k narozeninám, hlavnímu organizátorovi. Vladimír přítomným představil Erasmus+ projekt a jeho možnosti využití.
Další den mě velmi zaujala aktivita, kdy nám na záda kreslil účastník na záda rukou a my museli nakreslit na papír, co to je. Nevidomý Vladimír nakreslil obrázek nejlépe, což mě neskutečně zaujalo. Jedním z úkolů tohoto dne bylo vytvoření skupiny, kdy já jsem představovala nepohyblivou osobu, Míša byla neslyšící, Bára dělala nevidomou a Fernanda dělala němou a museli jsme vytvořit společně Eiffelovu věž z Báry, nakonec jsme to zvládli, hodně jsme se u toho zasmáli, ale nicméně to nebylo jednoduché se domluvit.
Druhý den jsme s Melindou probrali historické milníky života postižených, s Adrzejem jsme tvořili pyramidu hodnot. Docela dost mě překvapilo, že nám Andrzej povídal o zážitku s jinými národnosti z jiných projektů, které byli schopny se kvůli tomuto úkolu i pohádat. Dále bylo pro něj i zajímavé, kdy porovnal názory lidí na rodiče, kteří svým dětem radí či nikoliv.
Třetí den jsme s Danielem probírali stereotypy a předsudky, Fernanda, která působí v portugalské organizaci jako psycholožka, následně na to sdělila, že se setkala s názory občanů, kteří se dívají na vozíčkáře jako na mentálně postižené osoby, s čímž se jedna moje motoricky postižená kamarádka setkala taky, bohužel.
Čtvrtý jsme jeli do speciální školy pro fyzicky postižené, kde nám provedl velice příjemný učitel. Budova byla fantasticky vybavená, moc jich však není.
Dále jsme jeli do organizace Motivácio, která poskytuje informační servis zdravotně postiženým a snaží se jim sehnat povolání. Ne vždy je to jednoduché, navíc se organizace setkává s velkou administrativní zátěží a dostává bohužel i každým rokem méně peněz. Dále jsme se dozvěděli, že Budapešť nemá moc bezbariérových přístupů, což se nám při hledání restaurace následně potvrdilo. Vozíčkář Vendeguz nám představil fotky ze svého cestování po všech různých místech. Ve městě jsme si zahráli city game, kdy jsme například museli se s někým obejmout, požádat o roku, vyfotit se před parlamentem, zazpívat hymnu a najít monument s botami.
Pátý den jsme kreslili Life map, kde se každý výtvarně vyjádřil, jak probíhal jeho život. Připravovali jsme se na Oxford debate, které proběhla následující den a musím říct, že byla fakt super a lidi se zapojili. Řešilo se, zda je vhodné umístit žáky s postižením do speciálních škol. Tohle je podle mě komplexní otázka a musí se řešit individuálně.
Šestý den jsme s Anitou měli neverbální komunikaci a zahráli jsme si scénky, jako např. kdy jeden dělal recepční a druhý byl nemluvící klient a něco pomocí pantomimy požadoval. Hezká byla aktivita kreslení ve dvojici. S Elemérem jsme měli scénku vedení lidí, kdy s dobrovolníky předvedl demokratický způsob vedení, dále autoritativní a následně, kdy mu to bylo úplně jedno, co dotyčný dělá.
Velice se mi tento den líbilo předvádění pohádky ve dvojici, kdy jeden vyprávěl ve svém rodném jazyce pohádku s pomocí pantominy a druhý musel uhádnout, o co se jedná. Všichni byli super, nevidomý Vladimír byl taky super. Večer jsme měli world cafe.
Druhý den byl ve formě open space, kde jsme přemýšleli, jak využijeme znalosti z tohoto týdne a kde představíme tento kurz. Večer jsme měli vyhodnocení, a předání youth pasů, vyfotili jsme se společně a měli celkově moc hezký večer.
Myslím, že týden proběhl moc hezky, všichni byli milí.
Jsem moc ráda, že jsem tam jela a o to víc mě nakoplo, když kluci, co jsou na vozíku, jsou tak neskutečně suprově naladění, plni do života a vtipálci až do morku kostí. Mám kolem sebe v okolí lidi, co pořád na něco nadávají, někteří lidi z tohoto setkání by měli určitě mnoho víc důvodu hodit flintu do žita.
Jana Jeriová
