Termín konání: 11.-18. listopad 2014
Místo konání: Pula, Chorvatsko
Program a akce: program ERASMUS+, Key Action 1 (výměna mládeže)
Účastníci: Petra Čejková, Eliška Maříková, Milan Drobný, Denis Jiskra, Michal Havelka
Report z projektu:
Obvykle Češi jezdívají do Chorvatska kvůli slunečnému počasí, malebným plážím a osvěžujícímu moři, my se však vydali na Jadran kvůli projektu ConnAction. Naší destinací byla Pula, přímořské město s několika románskými pamětihodnostmi. Naším opravdovým cílem však bylo naučit se lépe komunikovat tak, abychom byli schopni efektivněji vyjádřit své myšlenky a přesněji pochopit, co nám chtějí sdělit ostatní. Spolu s námi se v této dovednosti chtěli zlepšit účastníci z Litvy, Maďarska, Rumunska, Gruzie a domácí Chorvaté. Cestovali jsme tradičně autem, takže byl čas na bližší stmelení již po cestě na projekt.
Jak bylo uvedeno výše, projekt se zabýval komunikací a možnostmi její optimalizace ku našemu prospěchu. Tomu bylo nutné přizpůsobit aktivity. Ty byly rozděleny do tří tematických celků, z nichž každý trval přibližně dva dny. V prvním z nich jsme měli za úkol poznat sami sebe, uvědomit si, kde se nacházíme a co očekáváme, že si na tomto projektu osvojíme. Charakteristiky, které jsme na sobě chtěli v průběhu aktivit zlepšit, jsme napsali na papír, představili ostatním účastníkům a pověsili na zeď tak, abychom na ně celý projekt viděli a měli tedy motivaci na nich skutečně pracovat. Také jsme byli rozděleni do tzv. ‚Trust groups‘, čili menších podskupin, kde jsme sami sebe prezentovali a vyměňovali si názory daleko účinněji, nežli by tomu bylo před všemi třiceti účastníky. Ve druhém celku jsme se více otevřeli jeden druhému, bylo tedy nutné se naučit naslouchat a porozumět, co a proč si každý chceme sdělit a jak s nově nabytými informacemi zacházet. V posledním celku jsme dostali za úkol veškeré získané schopnosti uplatnit, a to tak, že jsme v rámci dalších podskupin během několika málo hodin měli vymyslet zábavný a smysluplný hodinový program pro ostatní skupiny. Bylo tedy nutné v časově omezeném úseku koordinovat větší skupinu lidí tak, aby skutečně plnila námi zadané úkoly a ještě se při tom bavila.
Zajímavě byly podané taktéž dvě ‚Intercultural nights‘. Během první měli za úkol účastníci z Chorvatska, Gruzie a Litvy sehrát mezinárodní svatbu a zakomponovat místní zvyky. Druhý večer poté měli účastníci z České republiky, Maďarska a Rumunska provést novomanžele po své příslušné zemi. Dlužno dodat, že tyto úkoly jsme dostali těsně před samotným večerem, takže bylo nutné improvizovat a jednat co nejrychleji. Nicméně oba večery jsme se nesmírně nasmáli nad stereotypy i zvláštnostmi, které naše kultury odlišují. Vše samozřejmě proběhlo v přátelském duchu, a pokud byla raněna něčí hrdost, hned byla zahojena při následné degustaci národních pokrmů a nápojů.
Celkově jsem i přes počáteční obavy z toho, že jedu na projekt, kde jsem nikoho dopředu neznal, nesmírně šťastný, že jsem mohl strávit parádní týden ve společnosti skvělých a nezapomenutelných osobností, s nimiž jsem se cítil i díky samotnému tématu projektu velmi příjemně a jen nerad jsem Pulu opouštěl. Dík patří také organizátorům, kteří operativně uzpůsobovali program potřebám účastníků i počasí, byli přívětiví, usměvaví a nezkazili žádnou legraci. A jestli bych si to chtěl zopakovat, ptáte se? Co nejdřív! A aspoň na měsíc!
Michal Havelka
—
Na mezinárodním projektu v chorvatské Pule se mi moc líbilo. Byl to můj první projekt a vůbec jsem nevěděla co očekávat. Největší obavy jsem měla z lidí, co na projekt pojedou, z jazykové bariéry a z ubytování.
Již v prvních dnech se ukázalo, že všichni účastníci jsou moc milí a vznikla tak velmi příjemná společnost, ve které se i jazykové bariéry rychle prolomily. Hned první den mě trošku zarazilo, jak nabitý je program a že se musíme účastnit úplně všech aktivit. Trošku mě děsila představa, že budeme celý den sedět v jedné místnosti a poslouchat přednášky v Angličtině, což je někdy vyčerpávající. Později se však ukázalo, že teoretické hodiny se střídají s různými hrami a pohybovými aktivitami, takže jsem si na nabitý program nakonec zvykla a naopak jsem byla ráda, že bylo programu hodně a že se ho všichni účastnili.
Organizátoři mi byli již od samého začátku sympatičtí a tento pocit mi vydržel po celou dobu projektu. Příjemným překvapením pro nás také bylo, že jedna z organizátorek byla Češka.
Ubytování tak šťastné nebylo. Byli jsme ubytovaní ve dvou objektech a tak se stalo, že s lidmi se kterými jsme bydleli ve stejném objektu jsme se potkávali víc, tudíž jsme je víc poznali. Také kvalita ubytování nebyla moc dobrá. Pokoje plné paland byly ještě celkem ucházející, ale jen jedna sprcha na 15 lidí, to bylo někdy peklo.
Co mě zklamalo bylo jídlo, myslím, že každý by měl mít možnost jídla 5 krát denně a v množství, které potřebuje. Fakt, že 28 letý dvoumetrový kluk dostane stejnou porci, jako 19 ti letá hubená slečna mi nepřijde v pořádku.
Během týdne jsme si společně zahráli spoustu her, které nám pomohli vytvořit mezi sebou velmi silné pouto. Konkrétně mě zaujala třeba jedna z “trust games”, kde měla půlka lidí zavázané oči a ostatní si je rozebrali a po dobu cca pěti minut se o ně starali. Během této hry jsme nesměli ani mluvit, tudíž jsme mezi sebou komunikovali pouze pomocí fyzického kontaktu. Byl to hodně zvláštní a intenzivní zážitek. Jiný den jsme zase vymýšleli ve skupinkách program pro ostatní, což bylo taky velmi zajímavé. Každá skupinka vymyslela úplně odlišný program a na chvíli si vyzkoušela, jaké to je vést celou skupinu lidí. Pozoruhodné bylo, že jsme se navzájem velmi podporovali a respektovali.
Myslím, že hlavním faktorem pro chod a atmosféru celého projektu jsou lidé, kteří se tam sejdou. My jsme měli štěstí a všichni jsme si báječně sedli. Nikomu se nám z projektu nechtělo domů a upřímně doufám, že se všichni ještě někdy někde potkáme.
Děkuji za tuto báječnou zkušenost a doufám, že to nebyl můj poslední projekt.
Eliška Maříková
