Don’t Let Labels Hold You Back – Turecko

single-image

Termín konání: 12.-19. červenec 2017

Místo konání: Şanlıurfa, Turecko

Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže

Prosím přečtete si info-pack a denní program

Věkový limit pro účastníky: Karolína Železná, Peter Kúdelka, Tereza Luňáková, Kateřina Nováková, Veronika Hlavinková, Kristýna Knapešová

Group leader: Kristýna Veselková

Hostitelská organizace: ‚Sanliurfa Kadin Merkezi‘ member organisation of Zift United Project Groups

Účastníci se země: ČR, Španělsko, Portugalsko, Rumunsko, Lotyšsko, Turecko

Report z projektu:

     Projekt s názvem „Don’t Let Labels Hold You Back“ se konal v termínu 12.-19.7.2017 nedaleko tureckého města Şanlıurfa. Pořadatelé ze Zift Organization měli připravený týden plný aktivit týkajících se rovnoprávnosti žen a mužů, přičemž kladen byl důraz na problematiku žen v oblasti podnikání.

     První den projektu většina z nás strávila cestováním. Mnoho účastníků se sešlo již na letišti v Şanlıurfě, městě vzdáleném asi 50 km od Sýrie, kam pro nás přijel minibus, který nás dovezl do malé vesničky s názvem Yaylak. Hned při příjezdu se ukázalo, že tento projekt bude velkou zkušeností jak pro nás, účastníky, tak i pro místní obyvatele, kteří očividně nebyli zvyklí na přítomnost Evropanů. Všechny nás překvapil poměrně dobře vybavený hotel uprostřed „ničeho“. Jak nám ale bylo později vysvětleno, jednalo se o hotel, ve kterém se o víkendech konají svatby (během našeho pobytu jsme také dvě svatby viděli a někteří z nás si na nich dokonce i zatančili). U večeře nás pohostili místním kebabem a jogurtovým, jemně slaným nápojem s názvem ayran. Tato večeře se během týdne opakovala ještě několikrát. Pokoje byly pro tři osoby, vybavené jak lednicí, tak klimatizací, bez které bychom asi celý týden, kdy se teploty pohybovaly kolem 40 °C, těžko přežili.

     Dopoledne druhého dne se neslo v duchu seznamování. Kromě nás, šesti dívek z České republiky a jednoho mladíka ze Slovenska, se projektu účastnilo dalších 37 mladých lidí z Turecka, Rumunska, Litvy, Španělska a Portugalska. Během odpoledního programu dostala každá země za úkol vytvořit plakát znázorňující aktuální rovnocennost žen a mužů v normálním životě. Naše grafy znázorňovaly poměr obou pohlaví v různých zaměstnáních, na vysokých školách a na mateřské dovolené. Nechyběly ani rozdíly v platech obou pohlaví. Ukázalo se, že Česká republika je na tom v porovnání například s hostitelským Tureckem nebo Portugalskem o něco lépe. Poté nám bylo promítáno video o Erasmu+ a YouthPassu.

     Třetí den byla na programu diskuze zakončená role play, kdy skupinky ukazovaly různé problémy a jejich možná řešení, pokud chce žena začít podnikat. Na první pohled by se to mohlo zdát jako poměrně nudná aktivita, ale krátké scénky ukazující problémy každodenního života byly plné emocí a vtipu. Večer jsme šli do místní sauny a lázní, které se ukázaly být dobrým místem k vzájemnému seznámení. Následně jsme poseděli s místními muži a poslechli si jak jejich písně, tak jim zazpívali pár světových, ale i českých hitů. 

     Další den našeho projektu byl tak trochu pod taktovkou českého týmu. Stejně jako každý jiný stát jsme jeden den dostali na starosti ranní „energizery“ a dopolední program, kterým byla tvorba létajícího draka. Během jeho vytváření vznikla dle mého jedna z nejúsměvnějších situací, kdy jsme se snažili na kachličkové podlaze zatlouci hřebík kamenem (organizátoři totiž neměli dostatečné vybavení, ale hřebík v drakovi prostě být musel J). Odpoledne jsme v malých skupinkách prezentovali významné ženy, které se zasloužily v oblastech jako je politika, věda nebo umění. Tento večer byla interkulturní noc (podobně jako tomu bylo i v ostatních dnech) vyhrazena pro Českou Republiku a Rumunsko. Připravili jsme program obsahující videa s ukázkami nejhezčích míst, potom jsme ostatní účastníky seznámili s některými našimi neobvyklými zvyky, nechyběl ani kvíz obsahující známé osobnosti a značky. Večer jsme zakončili ochutnávkami a lekcí tance, kterými byla polka a mazurka.

     Pátý den byl volnějšího charakteru, kdy jsme během dopoledne vytvářeli krátká videa, ze kterých by měl v budoucnu vzniknout klip o tomto projektu. Odpoledne jsme se dozvěděli něco o vysílacích organizacích ze všech účastnických zemí a vytvořili jsme si placky, kterými jsme se navzájem obdarovali. Večer jsme se šli podívat do místní mešity, kde nám byly dvěma imámy zodpovězeny naše otázky ohledně místního nejrozšířenějšího náboženství, islámu, a na naše přání také přednesena část koránu.

     Šestý den našeho projektu jsme strávili v Şanlıurfě, kam nás tureckou pustinou zavezli objednané autobusy typu MHD. Navštívili jsme místní organizaci podporující ženy, které chtějí žít aktivní život a začít podnikat. Následovala prohlídka místní radnice a krátká přednáška od zastupitelů. Nechyběl ani volný čas na nákupy na místním trhu a procházce po historickém centru.

     Předposlední den dopoledne jsme si na památku pokreslili trička a odpoledne se vydali na výlet do malého městečka s názvem Halfeti ležícího v údolí řeky Eufrat. Místo to bylo opravdu krásné a společný výlet na lodi k podvodnímu městu jsme si náramně užili. Po návratu ještě proběhlo celkové zhodnocení projektu a poslední večer plný loučení.

    Myslím, že to byla pro většinu účastníku neopakovatelná zkušenost. Prožili jsme jak nepříjemné chvíle (zažívací problémy nebo extrémní vedra), tak chvíle plné pohody a smíchu (návštěva lázní či plavba lodí). Navázali jsme také nová přátelství, získali nové informace, poznali jinou zemi, její kulturu a zažili mnoho neopakovatelných chvil. Děkujeme za to.

 

 Karolína Železná

_______

Zpráva, že jsem byla vybraná jako účastnice tohoto projektu, ve mně spíše než radost vzbudila nejistotu, jestli to vůbec byl dobrý nápad. Skoro jsem se nechala strhnout obavami rodičů, kterým se daleká cesta na místo jen pár desítek kilometrů vzdálené od válečné oblasti v Sýrii, zrovna moc nezamlouvala. S blížícím se termínem odletu ale začala převládat zvědavost a nadšené očekávání.

Dva dny bezprostředně před začátkem projektu jsme s kamarádkou strávily v Istanbulu. Hlavní kulturní centrum Turecka ve mně zanechalo spoustu dojmů, diametrálně odlišných od toho, co následovalo po dalším dvouhodinovém letu na východ, směrem k naší konečné destinaci.

Z totálního chaosu, ruchu velkoměsta a barevné pestrosti jsme se dostali do vesnice jakoby uprostřed ničeho, které dominoval – společně s mešitou – hotel, ve kterém jsme měli strávit následující týden. Předložka „ve“ je zde opravdu na místě, jelikož interiér hotelu jsme opouštěli zřídka. Jedním důvodem bylo extrémní horko, kvůli kterému se i místní obyvatelé přes den zdržovali ve svých kamenných obydlích s rovnými střechami, zároveň sloužícími jako ložnice. Po setmění, kdy teplota alespoň o kousek klesla, bylo na ulici možné potkat děti. Kontaktu s neznámými cizinci se nevyhýbaly, naopak, a tak před hotelem spontánně vznikala minutová kamarádství. Při večerních procházkách se pak děti stávaly našimi bodyguardy.

Vycházet nám nicméně nebylo doporučeno, a když už, tak v dlouhém oděvu a v přítomnosti někoho, kdo mluví turecky. Tyto rady ve mně vyvolaly pocit jakéhosi tajemného světa tam venku, za hotelovou zdí, aniž bych na vlastní (zahalenou) kůži – částečně z opatrnosti, částečně z pohodlnosti – zkusila zjistit, jak se věci doopravdy mají. Taková izolace na projektu zabývajícím se bouráním předsudků, ženskou emancipací a zbytečností „nálepek“, se mi zdá poněkud absurdní.

Na krátké procházky jsme se ale, pravda, vydávali. Nejednou jsme během nich byli pozváni domů na čaj, a to i ve větších skupinách. Tolik k turecké, v tomto případě kurdské, pohostinnosti. Samotná čajová kultura mi mimochodem byla velmi sympatická. Nejednou mě pobavila představa českých mužů, kterak v tichu, popřípadě za zpěvu tklivých lidových písních upíjí z elegantních sklenek černý čaj (obraz, jenž se nám zde o večerech naskýtal)  – nezní to trochu jako utopie?

Významným kontaktem s místní kulturou byla hromadná návštěva vesnické mešity. Vyslechli jsme si vřelé uvítání jejího imáma, právem hrdého na krásnou novostavbu, vyzdobenou mozaikami v zářivých barvách, z nichž převládala tyrkysová. Imámové ochotně odpovídali na naše dotazy a při krátkém čtení z koránu na požadavek jedné z účastnic mi mrazilo v zádech. Odcházela jsem s myšlenkami na milióny mírumilovných muslimů. Osobní kontakt s neznámým, které snadno vede ke strachu a generalizaci, je asi nejlepší prevencí těchto předsudků.

Dalším zážitkem byla návštěva Sanliurfy. Po prozkoumání prastarého města jsme se přesunuli do moderní části, kde jsme v sále jedné z velkostaveb měli možnost debatovat se zaměstnankyněmi organizace podporující emancipaci místních žen. Dozvěděli jsme, že pokrok v tomto směru zde je, přestože pozvolný. Po následující návštěvě radnice a obdržení jakýchsi certifikátů jakožto výrazu vděčnosti, jsme od pana starosty obdrželi pozvání na oběd. Velkorysé gesto, a samotný oběd ve výběrové restauraci byl úžasný. Škoda, že ho narušovalo všudypřítomné vedro, ve kterém se čtyři chody zvládají opravdu obtížně, jakkoli jsou chutné a s úsměvem servírované, a také pochroumaná nálada nemála účastníků trpících střevními potížemi. Poloplné talíře jsem vracela se studem vůči kuchaři i ovcím, co pro nás zbytečně padly, ale jinak to nešlo.

Když už je řeč o jídle, to naše každodenní nám bylo v hotelu servírováno velmi milým kuchařem, který nám připravoval pokrmy pestré turecké kuchyně. Zarazilo mě ale, že jídlo jsme dostávali do plastových táců na jedno použití, které se pak v obřím množství dostávaly do odpadu, společně s malými plastovými kelímky na vodu. Vznikající hromady plastového odpadu mě, mírně řečeno, vůbec netěšily. Myslím si, že poskytnout každému alespoň omyvatelný hrnek by bylo lepší řešení. Argument hlavního organizátora byl, že takhle je to nejjednodušší, jelikož hrnky by se nám nechtělo umývat a navíc bychom je nedokázali nerozbít.
Co mi také přišlo jako absurdní počin, bylo roztápění sauny ve čtyřicetistupňových vedrech, nicméně večer v hotelových lázních byl nakonec překvapivě dobrý zážitek.

Prostory hotelu byly v době našeho pobytu dvakrát využity k místním svatbám, což byl další zajímavý kontakt se zdejší kulturou. Vedlejším efektem byla nutnost přebývat v náhradní neklimatizované místnosti, kde soustředit se na program byl téměř nadlidský výkon.

Co se týče programu samotného, vyskytlo se v něm poměrně dost slabých míst. Například vyrábění igelitových „propagačních“ draků kromě nedostatku materiálů postrádalo i hlubší smysl, jejich osud nám zůstal neznámý. Jednoduché hry, které měly sloužit k více či méně úspěšnému zabavení, uspěchané pokreslení triček nebo natáčení krátkých videí, které se dodnes nedotáhlo do konečného výsledku, jsou další příklady aktivit, které na mě působily dojmem „abychom zabili čas“. Záměr byl možná dobrý, realizace pokulhávala.
Večery věnované obraznému i doslovnému ochutnávání jednotlivých národů (kromě české a turecké skupiny se zde sešli mladí lidé ze Španělska, Portugalska, Rumunska a Lotyšska) byly fajn.
Shledala jsem, že poznat pětačtyřicet účastníků za pár večerů je nemožné, menší počet by byl asi příjemnější.

Odbornější část programu, zabývající se právy žen, byla – až na pár krátkých videí – přenechána naší režii. V malých skupinkách jsme připravovali prezentace, popř. scénky na zadaná témata, informace jsme hledali na kolísajícím internetu. Tyto aktivity pro mě byly přínosné zejména pro možnost vyzkoušet si práci ve skupině, se kterou se ve škole moc často nesetkám. Co mi ale chybělo, byla podpora ze strany hlavního trenéra, pozitivní přístup a nadšení pro dané téma, kterým by zažehl větší zájem i v nás. Charakter člověka, který projekt vede, považuji za základní pilíř úspěchu či neúspěchu projektu.

Hra „království Albatros“ byla jedním ze světlých momentů programu. Poskytla podněty přemýšlení a debatě o odlišných zvyklostech jiných kultur a našem, často unáhleném, hodnocení toho, na co nejsme zvyklí. 

Celý pobyt byl šťastně uzavřen plavbou po řece Eufrat. Voda, vítr a taneční hudba udělaly své a poslední den jsme tak strávili v dobré, téměř euforické náladě.   

Na závěr bych chtěla poznamenat, že přes veškerou kritiku organizace tohoto projektu své účasti rozhodně nelituji. Jsem vděčná, že jsem měla možnost nahlédnout do jiné kultury a vrátit se obohacena o spoustu zážitků a podnětů k přemýšlení.

                                                                                                                                                                                          Tereza Luňáková

Možná se ti bude líbit