Program, akce: Evropský sbor solidarity (ESC) — dlouhodobé individuální dobrovolnictví

Místo konání: Kaunas, Litva

Termín konání: 15. říjen 2025 — 31. květen 2026

Dobrovolník: Kristýna

Omrkni Kristýnino video z on-arrival training zorganizované litevskou Národní Agenturou pro nově příchozí ESC dobrovolníky.

Hostitelská organizace: NGO „Actio Catholica Patria“

Deník z dobrovolnictví:

1. ledna 2026

Ahoj!

Jmenuju se Kristýna, ale v zahraničí mi říkají Kris. Jak bych se ti tak představila… Všechno to začalo řekněme před asi 5 lety, kdy jsem se rozhodla, že vystuduju vejšku v zahraničí. Poslala jsem si teda jednu jedinou přihlášku na bakaláře žurnalistiky do Madridu. Nějakým zázrakem mě přijali, no a tak jsem v červenci 2025, po čtyřech náročných a velmi formativních letech, odpromovala. Jenže s tím samozřejmě přišla i otázka: “co dál”? V mým případě teda spíš “kam dál”?

Před těma několika lety, co jsem se přestěhovala do Španělska, jsem si absolutně nedokázala představit, že bych měla někde v zahraničí zůstat. První dva roky byly strašně těžký, jak ve škole, tak hlavně psychicky. Najednou jsem byla sama, v devatenácti, tisíce kilometrů daleko od všechno co jsem znala, od svýho prvního bezpečí. Pamatuju si, jak mi mamka pořád říkala, “no počkej, to uvidíš, se tam zamiluješ a nebudeš chtít zpátky!” No, romantika byla bída, abych pravdu řekla, ale v jedný věci měla mamina pravdu – zpátky se mi rozhodně nechtělo.

Dneska zastávám postoj, že jakmile jednou člověk vytáhne paty, doma už nebude takový, jako dřív. A to v mnoha směrech, ale o tom třeba jindy…

Zkrátka a dobře, chtěla jsem dál. Představa, že jdu zpátky do Česka mě upřímně trochu děsila. Minimálně z pohledu, že budu muset bydlet doma, s rodinou. (Abyste mě nepochopili špatně, vztahy máme fajn, jsem za ně fakt vděčná, ale ta svoboda a vlastní prostor je prostě víc.)

Ale už k ESC, abych se vám tu moc nerozkecávala. Několik dlouhých měsíců jsem řešila, přemýšlela, vymýšlela a nakonec jsem se rozhodla pro European Solidarity Corps dobrovolničení, o kterým jsem se dozvěděla úplnou náhodou. Kamarádka v Madridu mi řekla o svý zkušenosti, že byla někde dva týdny na farmě v Německu a dokonce si tam našla i českou přítelkyni, se kterou je doteď.

Nic jinýho jsem o ESC nevěděla, ale vytvořila jsem si profil na stránkách a začala koukat po projektech. Prvně jsem poslala tři přihlášky, na ty nepřišla žádná odpověď. Po nějakým čekání jsem začala posílat další a když se pořád nikdo neozýval, přihlašovala už jsem se v podstatě na všechno, co bylo v mých časových požadavcích. A tak jsem v Litvě! (Velmi velmi stručně řečeno, ještě tam byly mezitím nějaký boje, ale tím tě teď nebudu zdržovat:))

Za chvíli to budou 3 měsíce, co jsem se na sedm a půl měsíce uklidila do Kaunas, druhýho největšího města v Litvě (čtěte městečko o něco málo přes 300 tisíc obyvatelích). Uklidila říkám proto, že si moc dobře uvědomuju, že je to dočasný a opět už musím přemýšlet, co bude, až mi tu vyprší čas 🙃. Pracuju v centru pro lidi s postižením. Nemám tam úplně konkrétní roli, upřímně často mi připadá, že mě tam vůbec nepotřebují. (I když moje DIY ozdoby si děsně chválej :D) Ale to rozhodně neznamená, že nejsem spokojená, že si to neužívám a neučím se novým věcem.

Právě naopak. S lidmi s postižením jsem nikdy napřímo nepracovala a hned po pár dnech jsem si uvědomila, jak jsou stejnou součástí společnosti jako lidi co postižení nemají. Jsou to hrozně miloučký a upřímný bytosti. Angličtina v centru úplně nefrčí, ale co bych si s tím neporadila. Plynně mluvim 3 jazyky, domluvím se i pár dalšíma a teď teda přidávám i litevštinu. Zajímavej jazyk, to vám povim, dokonce jeden z nejstarších a nejvíce archaických živých indoevropských jazyků a jsou tady na něj moc hrdí.

Můj dosavadní nejlepší zážitek byl on-arrival training, což je výcvik, kterým si projde každý long-term dobrovolník. Neměla jsem ponětí, do čeho jdu, ale nakonec to byl pro mě neskutečně emotivní, až spirituální týden. A to já rozhodně nejsem žádnej ezo maniak, ale to, co jsem si prožila nejde jinak popsat. Sešli se tam dobrovolníci z různých koutů Litvy. Dohromady nás bylo asi 14 a sedli jsme si strašně dobře. No, mohla bych vám o tom vyprávět hodiny, co si budem. Ale věřte mi, že to stojí za to.

Jinak jsem tu byla na kultuře (2x dokonce, moje tutorka z centra –říkám jí moje babča– mě bere do místní filharmonie, náhodou hráli na obou koncertech Dvořáka!), na basketovym zápase Žalgiris-Gargždai (basket je jejich národní sport, na každý druhý zahradě visí koš), přednášela jsem na střední škole v rámci dne dobrovolníků (5. prosince), viděla několik nádherných východů a západů slunce a užila si nádherný Vánoce, který tady berou (hlavně výzdobou) dost vážně.

Jestli jste to ještě z předchozích odstavců nechytli, tak jsem tu moc spokojená. Začíná trochu přituhovat (dva roky zpátky bylo -25°C, ale to se doufám nezopakuje), světlo přes den se zkracuje, ale hezký chvíle přibývají.

Asi tak dva týdny po příjezdu jsem si byla jistá, že jsem udělala správný rozhodnutí a že tady mám být. Jsem zvědavá, co přinesou následující měsíce. Hrozně to utíká, příští týden mě čeká mid-term training, a pak nějaký výlety.

Tak mějte krásný nový rok a zase příště!

Kristýna