Program, akce: Evropský sbor solidarity (ESC) — dlouhodobé individuální dobrovolnictví

Místo konání: Kaunas, Litva

Termín konání: 15. říjen 2025 — 30. duben 2026

Dobrovolník: Kristýna

Omrkni Kristýnino video z on-arrival training zorganizované litevskou Národní Agenturou pro nově příchozí ESC dobrovolníky.

Hostitelská organizace: NGO „Actio Catholica Patria“

Deník z dobrovolnictví:

1. ledna 2026

Ahoj!

Jmenuju se Kristýna, ale v zahraničí mi říkají Kris. Jak bych se ti tak představila… Všechno to začalo řekněme před asi 5 lety, kdy jsem se rozhodla, že vystuduju vejšku v zahraničí. Poslala jsem si teda jednu jedinou přihlášku na bakaláře žurnalistiky do Madridu. Nějakým zázrakem mě přijali, no a tak jsem v červenci 2025, po čtyřech náročných a velmi formativních letech, odpromovala. Jenže s tím samozřejmě přišla i otázka: “co dál”? V mým případě teda spíš “kam dál”?

Před těma několika lety, co jsem se přestěhovala do Španělska, jsem si absolutně nedokázala představit, že bych měla někde v zahraničí zůstat. První dva roky byly strašně těžký, jak ve škole, tak hlavně psychicky. Najednou jsem byla sama, v devatenácti, tisíce kilometrů daleko od všechno co jsem znala, od svýho prvního bezpečí. Pamatuju si, jak mi mamka pořád říkala, “no počkej, to uvidíš, se tam zamiluješ a nebudeš chtít zpátky!” No, romantika byla bída, abych pravdu řekla, ale v jedný věci měla mamina pravdu – zpátky se mi rozhodně nechtělo.

Dneska zastávám postoj, že jakmile jednou člověk vytáhne paty, doma už nebude takový, jako dřív. A to v mnoha směrech, ale o tom třeba jindy…

Zkrátka a dobře, chtěla jsem dál. Představa, že jdu zpátky do Česka mě upřímně trochu děsila. Minimálně z pohledu, že budu muset bydlet doma, s rodinou. (Abyste mě nepochopili špatně, vztahy máme fajn, jsem za ně fakt vděčná, ale ta svoboda a vlastní prostor je prostě víc.)

Ale už k ESC, abych se vám tu moc nerozkecávala. Několik dlouhých měsíců jsem řešila, přemýšlela, vymýšlela a nakonec jsem se rozhodla pro European Solidarity Corps dobrovolničení, o kterým jsem se dozvěděla úplnou náhodou. Kamarádka v Madridu mi řekla o svý zkušenosti, že byla někde dva týdny na farmě v Německu a dokonce si tam našla i českou přítelkyni, se kterou je doteď.

Nic jinýho jsem o ESC nevěděla, ale vytvořila jsem si profil na stránkách a začala koukat po projektech. Prvně jsem poslala tři přihlášky, na ty nepřišla žádná odpověď. Po nějakým čekání jsem začala posílat další a když se pořád nikdo neozýval, přihlašovala už jsem se v podstatě na všechno, co bylo v mých časových požadavcích. A tak jsem v Litvě! (Velmi velmi stručně řečeno, ještě tam byly mezitím nějaký boje, ale tím tě teď nebudu zdržovat:))

Za chvíli to budou 3 měsíce, co jsem se na sedm a půl měsíce uklidila do Kaunas, druhýho největšího města v Litvě (čtěte městečko o něco málo přes 300 tisíc obyvatelích). Uklidila říkám proto, že si moc dobře uvědomuju, že je to dočasný a opět už musím přemýšlet, co bude, až mi tu vyprší čas 🙃. Pracuju v centru pro lidi s postižením. Nemám tam úplně konkrétní roli, upřímně často mi připadá, že mě tam vůbec nepotřebují. (I když moje DIY ozdoby si děsně chválej :D) Ale to rozhodně neznamená, že nejsem spokojená, že si to neužívám a neučím se novým věcem.

Právě naopak. S lidmi s postižením jsem nikdy napřímo nepracovala a hned po pár dnech jsem si uvědomila, jak jsou stejnou součástí společnosti jako lidi co postižení nemají. Jsou to hrozně miloučký a upřímný bytosti. Angličtina v centru úplně nefrčí, ale co bych si s tím neporadila. Plynně mluvim 3 jazyky, domluvím se i pár dalšíma a teď teda přidávám i litevštinu. Zajímavej jazyk, to vám povim, dokonce jeden z nejstarších a nejvíce archaických živých indoevropských jazyků a jsou tady na něj moc hrdí.

Můj dosavadní nejlepší zážitek byl on-arrival training, což je výcvik, kterým si projde každý long-term dobrovolník. Neměla jsem ponětí, do čeho jdu, ale nakonec to byl pro mě neskutečně emotivní, až spirituální týden. A to já rozhodně nejsem žádnej ezo maniak, ale to, co jsem si prožila nejde jinak popsat. Sešli se tam dobrovolníci z různých koutů Litvy. Dohromady nás bylo asi 14 a sedli jsme si strašně dobře. No, mohla bych vám o tom vyprávět hodiny, co si budem. Ale věřte mi, že to stojí za to.

Jinak jsem tu byla na kultuře (2x dokonce, moje tutorka z centra –říkám jí moje babča– mě bere do místní filharmonie, náhodou hráli na obou koncertech Dvořáka!), na basketovym zápase Žalgiris-Gargždai (basket je jejich národní sport, na každý druhý zahradě visí koš), přednášela jsem na střední škole v rámci dne dobrovolníků (5. prosince), viděla několik nádherných východů a západů slunce a užila si nádherný Vánoce, který tady berou (hlavně výzdobou) dost vážně.

Jestli jste to ještě z předchozích odstavců nechytli, tak jsem tu moc spokojená. Začíná trochu přituhovat (dva roky zpátky bylo -25°C, ale to se doufám nezopakuje), světlo přes den se zkracuje, ale hezký chvíle přibývají.

Asi tak dva týdny po příjezdu jsem si byla jistá, že jsem udělala správný rozhodnutí a že tady mám být. Jsem zvědavá, co přinesou následující měsíce. Hrozně to utíká, příští týden mě čeká mid-term training, a pak nějaký výlety.

Tak mějte krásný nový rok a zase příště!

Kristýna

24. květen 2026

Tohle nebude klasický “vyjela jsem a změnilo mi to život” příběh. Ale jedno je jasný – ničeho nelituju. Tak se pohodlně usaď a nech mi ti to povědět pěkně popořádku od začátku.

Jmenuju se Kristýna, i když posledních pár let jsem přesedlala na zkrácený Kris. Loni touhle dobou jsem ukončovala bakaláře a nevěděla co dál. Náhodou jsem se dozvěděla o Evropském sboru solidarity a rozhodla se příležitosti využít (celý příběh aka první deník čti tady).

Proč sakra Litva?

Snad každý v mým bezprostředním okolí se mě ptal proč jsem si vybrala zrovna Litvu. A nedivím se, po tom, co jsem strávila 4 roky v Madridu na vysoký a vždycky cestovala spíš do teplých krajin. Ale asi proto mě to tam táhlo. Chtěla jsem si vyzkoušet jinej extrém (což se mi teda víc než vyplnilo, ale o tom později).

Nejdřív se mi totiž nikdo neozýval, Litva byla první. Nakonec jsem rozhodovala ještě mezi Itálií a Kyprem. Je to zvláštní, Itálie je moje láska a původně jsem chtěla tam, ale nedokážu říct přesně proč, něco mi našeptávalo Litvu. Zároveň jsem tam nikdy předtím nebyla. Z fotek město Kaunas vypadalo hezky a upřímně jsem si od toho tepla chtěla trochu odpočinout.

No nic, bylo rozhodnuto. Koupila jsem kufry, na poslední chvíli zabalila a vyrazila na 22h cestu FlixBusem s přestupem v Polsku. Nebudu lhát, během cesty jsem si prožila snad všechny pocity; strach, nadšení, radost, nejistotu, odpor, euforii… Jak jsem zmínila, v tu chvíli už jsem za sebou pár let v zahraničí měla, takže mě překvapil najednou ten neklid, který mě zevnitř pošťuchoval.

Krušný příjezd

Na zastávce autobusu mě vyzvedl můj mentor Augustas a odvezl do mýho novýho domu na něco přes půl roku. První pocity byly dost zvláštní. Myslela jsem si, jak už jsem si toho prožila tolik, že mě nic nerozhodí. Jenže shoda několika okolností mě trochu rozhodila. První věc byla, že můj pokoj nebyl připravený. Nemohli jsme se ani dostat dovnitř, klíče údajně měli být schovaný na parapetu, ale nikdo je tam nedal. (To byl obecně docela kámen úrazu mojí hostující organizace – komunikace.) Když jsme se dobouchali konečně dovnitř (holky si myslely, že je někdo vykrádá), byla jsem uvítána do mýho miniaturního neuklizenýho kamrdlíčku. Rozumím, nejedu dobrovolničit, abych si žila v luxusu, ale přeci jen jsem si představovala určitej životní standard. Tak jsem si pokoj uklidila a šla spát. Naštěstí kvalitní spánek a slunečný víkend mi udělali rychle dobře.

Co jsem tam vlastně dělala?

Jela jsem pomáhat do Centra pro lidi s postižením Korys v Kaunas, druhým největším městě Litvy. Než jsem tam jela, neměla jsem žádný konkrétní úkony, který bych měla vykonávat. Na webu ESC byly vypsaný spíš takový obecný věci, jako pomáhání v centru, asistenci při aktivitách, a tak. Nevěděla jsem co si pod tím přesně představit, ale nestresovala jsem se. Říkala jsem si přijedu a uvidím.

První den jsem byla docela nervózní, zase nový prostředí, noví lidi, nová práce. Byla jsem přiřazena do červené skupinky, kterou vedla kolegyně Ingrida – jedna z mála, kdo uměl v centru anglicky. Tam jsem si zajela hodně “slow life”. Seděla jsem u stolu a vyráběla papírové dekorace podle období. Začínala jsem dýněma, pak barevnýma stromečkama, zimníma vločkama a na Vánoce to zakončila hvězdama, který visely v oknech. Pouštěla jsem si při tom audioknihy a úplně vypnula hlavu. To jsem po 13 letech ve škole hodně potřebovala.

Jednoznačně nejhezčí zážitek přišel hned v listopadu skrz on-arrival training. To je takový týden, kdy se sejdou dobrovolníci z celé Litvy, kteří mají podobnou délku pobytu, a prožijou spolu intenzivních pět dní. Bavili jsme se o svých zkušenostech, jaký mám plány a cíle pro naše dobrovolnictví a facilitátoři se nás celkově snažili připravit na celý pobyt. Jedno z témat bylo například “Fáze kulturního šoku”, který pro mě nebylo rozhodně nový, ale myslím, že pro spoustu jiných hodně přínosný.

Součástí dlouhodobýho dobrovolničení je pak ještě mid-term training, kterej byl taky fajn, ale asi jsem ho měla moc brzo (dva měsíce po on-arrivalu), tak jsem si z něj neodnesla tolik. Ale byla jsem znovu v tom stejným hotelu se saunou a naprosto úžasnym jídlem, takže jsem si rozhodně nestěžovala.

Vánoce a zima

Poprvé jsem slavila Vánoce mimo ČR! Nevěděla jsem, jestli budu mít volno na Vánoce a mamka je taky velká cestovatelka, tak vzali psa, strom a dárky a přijeli za mnou. Bylo to jiný, ale vlastně kouzelný. Jeli jsme se podívat do Vilniusu na trhy a zpátky se vraceli vánočně vyzdobenym vlakem. Pouštěli jsme si pohádky na dovezenym monitoru a pojídali cukroví, bez kterýho by to nebylo to vončo.

Pár dní po tom co odjeli, napadla bílá peřina. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěla zrovna sem. Jak jsem řekla, posledních pár let jsem žila v Madridu, takže i když jsem jezdila na Vánoce domů, sněhu moc nebylo. No, careful what you wish for. Dva měsíce v kuse mít mínus 30 neni pr…

Bylo nádherný vidět tolik bílýho sněhu. Když mě přijela navštívit nejlepší kamarádka, sklouzly jsme se po zadku u místního hrádku, kolem kterýho je takovej příkop. Spousta dětiček tam sáňkovalo, bylo to děsně roztomilý, takoví malí sněhuláčci, kteří museli být úplně promrzlí, ale bylo jim to evidentně jedno.

Na druhou stranu mě ta zima zahnala do kouta. A to skoro doslova. Nedalo se nic dělat. Brzo byla tma, člověk přebíhal ze dveří do dveří, aby mu neumrzly prsty, bez sluníčka nebyla energie… Možná to byla moje chyba, ale nedokázala jsem si v tom najít rutinu. Jsem člověk, co potřebuje být aktivní, mít kontakt s lidma a cítit podněty. A přesně tohle mi začalo chybět.

Vatový období

Někdy ke konci ledna se mi začaly honit hlavou otázky, jestli to, co dělám, má fakt smysl. Po těch pár měsících už nebylo moc co vyrábět. Rotovala jsem mezi “kabinetama” a začínala si připadat trochu zbytečná. Nechápej mě špatně, klienti měli radost každý den co jsem přišla, vždycky zamávali, usmáli se a vykřikli “Kriiiiiis”! Ale v rámci úkonů tam pro mě prostě nic nebylo. Moje úžasný kolegyně měly svůj zajetej režim, fakt, když jsem seděla v jídelně a sledovala tu perfektně naolejovanou mašinu, byla jsem v úžasu. Ale zkrátka a dobře – pátý kolo u vozu.

V tu stejnou dobu mi odjela moje nejbližší kamarádka, se kterou jsem se potkala právě na on-arrival trainingu. Každý měsíc jsme se scházeli s ostatníma dobrovolníkama v Kaunas, ale nikdo mi upřímně úplně nesedl. To znamená, že ten lidskej kontakt, kterej jsem říkala, že potřebuju, mi chyběl. A takhle se začalo nabalovat několik věci na sebe, až jsem začala zvažovat dřívější odjezd.

Druhou půlku mýho dobrovolničení jsem v podstatě strávila cvičením. Přesedlala jsem do posledního patra k fyzioterapeutkám. I když jsem neměla co dělat, byla tam největší sranda. Jeden den jsem seděla v křesle a četla si a kolegyně Erika si ze mě utahovala, že nic nedělám. Tak jsem zvedla zadek a začala se dávat fyzicky zpátky do kupy. Od tý doby to byl můj každodenní cíl. Ráno vstát, jet pozdějším busem (protože at this point to bylo docela jedno), v práci se převlíknout, hoďku a půl až dvě si dát do těla, osprchnout, dát oběd, pak hoďku pochillovat a zpátky domu.

Užívala jsem si to, ne že ne, sport mi taky hodně chyběl. Ale po únorovým výjezdu na výměnu mládeže (na který jsem si vybrala svoje pracovní volno) ve Španělsku, mi vzadu v hlavě neúprosně zvonil zvoneček. Už stačí! Čas do konce jsem se snažila vyplňovat něčím, co mi urychlí čas. Ne, že bych se úplně nudila, vždycky mám co dělat, ale chtěla jsem se cítit víc napojená na to místo, kde zrovna žiju a zároveň se už nemohla dočkat léta.

Počasí se začalo smilovávat, sluníčko pomalu natahovalo prstíky, bílou začala pomalu, ale jistě vyměňovat zelená. Důležitou součástí tohohle období pro mě byla knihovna a čtení. Zjistila jsem totiž, že knihovny v Litvě jsou zadarmo a poměrně dobře vybavený. A k tomu všemu krásnej interiér s nejvyšším patrem s másážníma křeslama a uměleckou výstavou. Needless to say, Ąžuolyno biblioteka se stala mým oblíbeným místečkem.

Všude dobře, doma… na chvíli?

Po několika týdenním rozmýšlení jsem konečně rozhodla, pobyt si o měsíc zkrátim. Sama jsem s tím vnitřně bojovala, protože dřívější konec jsem si spojovala se selháním. Jako kdybych něco nezvládla (což moje inner ego lehce nezvládá). Ale postupně jsem si to srovnala a usoudila, že lepší, než zůstavat v něčem, co už mi tolik nedává smysl, jen proto, abych něco “dokázala” ostatním, je přece nesmysl. Nestojí to za to. Hlavně už jsem měla dalších spoustu plánů, jak čas využít jinak.

Myslela jsem si, jak pojedu domů pomoct mamce, která byla po operaci, starat se o zvířata, který má na starosti chudák ségra pořád, a tak. Jenže jak se věc má, nevydržím chvíli na místě, a tak jsem si našla další projekt a naplánovala cestu, při který navštívim několik erasmus kamarádů a ještě k tomu svůj druhý domov (Madrid <3). Sedím doma v obýváku, sepisuju ti můj příběh a za tři dny odlítám na ten můj bláznivej výlet.

Takže, doporučila bych European Solidarity Corps? Rozhodně ANO! Nemyslím si, že jsem si měla vybrat nebo něco změnit. Já prostě věřim, že věci jsou tak, jak mají být a to z nějakýho důvodu (v rámci možností samozřejmě). Z týhle zkušenosti jsem si i tak odnesla hodně. Kdybych totiž nejela, nepotkala bych spoustu super lidí, nenaučila bych se (úplný) základy dalšího jazyka, nevěděla bych, jaký je to pracovat s lidma s postižením, nenakoukla bych do nový kultury, nejela bych na projekt, kterej mi otevřel dveře do dalších, neuvědomila bych si, že mám druhý domov, do kterýho se chci vrátit – kontrétně, nepodala bych si tam přihlášky na magistra. A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho.

Takže pokud jsi dočetl / dočetla až sem a pořád váháš, jestli do toho máš jít, dovol mi ti dát jednu jedinou radu; poslechni intuici, stoprocentně ti něco napovídá, jenom se bojíš nebo nechceš ji poslechnout.

A tím se s tebou pro dnešek rozloučím.

P.S. Děkuju EYCB (Jani) za možnost vyjet a podporu před, v průběhu a po projektu. Moc si toho vážím!

-kris