Erasmus+, Klíčová Akce 1: tréninkový kurz
Termín konání: 25. červen—4. červenec 2026
Místo konání: Mrachenik, Bulharsko
Český tým: 2 účastníci
Hostitelská organizace: Smokinya Foundation
Report z projektu:
Tréninkový kurz „Into the Wild“ se odehrával v malé zapadlé vesničce s názvem Mrachenik, nedaleko většího města Karlovo, v samém srdci Bulharska. Vesnička byla téměř bez autobusových spojů, většího ruchu či početnější populace.
Organizace Smokinya, využívající prostory bývalé – nyní opuštěné, ale již nechátrající – školy pro děti, hostila mimo jiné i několik dobrovolníků, kteří během našeho projektu pracovali na rekonstrukci prostor kolem školy. Při některých aktivitách nám také dělali společnost a my jim.
Ihned po příjezdu do vesnice a po seznámení se s místními „bojovými“ podmínkami jsme se ubytovali do stanů, které se staly naším domovem pro následující dny.
První dny byly spíše ve stylu zvykání si na neobvyklé prostředí a podmínky, seznamování se s okolím a dalšími účastníky projektu. Měli jsme možnost odevzdat do úschovy všechna naše zařízení (mobily, počítače), která nás spojovala s okolním světem, abychom se mohli plně věnovat aktivitám spojeným s přírodou, vyzkoušet si odpojit se a být více v přítomnosti.
Třetí den budíček ve 3:30 ráno a jde se na túru! Po přípravě zásob a dalšího nezbytného vybavení vyrážíme za dobrodružstvím s myšlenkou, že je před námi 27 km divokou bulharskou přírodou (měli jsme strach z medvědů). Cesta byla krásná, plná sdílených příběhů, zážitků a bolavých nohou. Tu noc se nocovalo a vařilo v lese nedaleko jezera, které posloužilo jako schlazení po celém dni.
Opět budíček v 5:00 ráno, uklidíme tábořiště a vyrážíme zpět směrem do Mracheniku. Cestu si užíváme naplno, už ale více unavení, až nakonec dorážíme do kempu.
Následující dny byly ve znamení výzev a uvědomování si sebe sama, pilování sebereflexe a překonávání životních překážek.
Jednou z mých oblíbených výzev bylo bezesporu oznámení od našich organizátorů v 11 večer, že nám dávají výzvu přespat více než 1 km od našeho kempu, alespoň ve dvojicích, aby to bylo samozřejmě bezpečnější. A tak jsme šli. Skupinka, ve které jsem byla já, spala na vyvýšeném místě někde uprostřed pole, pouze pod širým nebem, a bylo to kouzelné.
Při posledním večeru se tancovalo, loučilo a smiřovalo se s návratem zpátky do reality.
Kristýna
