ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže
Místo konání: Vatra Dornei, Rumunsko
Termín konání: 26. květen—7. červen 2024
Český tým: 5 účastníků (ve věku 18—30 let) + 1 group leader (ve věku 18+)
Přečtete si info-pack.
Hostitelská organizace: Friends‘ Society (part of D.G.T. (Do Great Things) Network)
Report z projektu:
Asi každý z nás to někdy zažil, patří to k životu a může se to stát každému z nás. Prostě se vám najednou nakupí hrozná spousta věcí, co musíte zvládnout a vy nevíte ani kde začít. Přesně v téhle situaci jsem byl před odjezdem na projekt Active ME. Nechci zabíhat příliš do detailů, ale každopádně se mi zcela upřímně posledních pár týdnů před akcí odjet do Rumunska vůbec nechtělo. Po zralé úvaze, zda se na poslední chvíli odhlásit, jsem tak nakonec neučinil a díky, díky za to. Těchto pár (možná nadbytečných) vět bych ale shrnul jako radu nebo poselství pro ostatní, kteří možná jsou v podobné situaci. Zkrátka problémy, které řešíme doma nebo ve svém okruhu lidí mohou vypadat vážně a důležitě, ale při odstupu a pohledu z dálky jsou titěrné. Ano na Erasmu poznáte nové lidi, kultury, zemi atd., pro mě ale jednou z hlavních výhod je právě pohled zvenčí na naší zemi a na život v ní. Mimo to, Erasmus mění životy – kdo zažil, zažil a kdo ne, zažije.
Naše dvoutýdenní dobrodružství začíná jednoho sobotního odpoledne, kdy část českého týmu nasedá do velmi prapodivného busu ruské společnosti a jedeme směr východ. Pánové řidiči se toho opravdu nebojí a jedeme jako o závod. Nakonec ale přežijeme a dorážíme ještě za tmy do Kluže. Zde jsme nuceni strávit většinu následujícího dne, a tak se beze spánku touláme od brzkých ranních hodin víceméně pěknými zákoutími druhého největšího rumunského města. Večer se sházíme na letišti se zbytkem účastníků a odjíždíme směr Vatra Dornei – náš domov pro následující dny. Během cesty něčím, co by dávno jinde vyhodili a sešrotovali, a co byl kdysi patrně autobus (to se mi na Balkánu nejvíce líbí) se stáváme mistry světa v hokeji, a tak vlna radosti kompenzuje snad úplně vše ostatní.
První dny byly, jak už to bývá ve znamení seznamování. Itálie, Španělsko, Řecko, Portugalsko, Rumunsko, Bulharsko. Že tu jsme oproti jižanům v oslabení bylo tak hned jasné a záhy jsme si vydobyli nepříliš složitě pověst jediné jakžtakž časově spolehlivé národnosti. Celá atmosféra zde byla zajímavá vzhledem k věkovému průměru zhruba 24 let a spoustě projektových nováčků. Nemluvě o expatech z Indie, Filipín a Chile reprezentujících jiné země, což přinášelo nezaměnitelnou esenci ještě větší exotiky a kulturního souznění.
Počasí se vylepšuje a nastává čas na samotný vrchol projektu což mají být outdoorové sportovní aktivity – začínáme dálkovým trekem Via Transilvanica přes nedotčenou rumunskou přírodu a potkávajíc pouze sem tam pastevce si to kráčíme na všech celkově čtyřech hicích, které absolvujeme. Ačkoliv je v tomto ohledu český tým se vší skromností o několik úrovní před zbytkem Evropy, svým entuziasmem a pomocnou rukou podporujeme všechny účastníky, a tak vždy zdoláváme vrcholy bez vyjímek.
Dále podnikáme slíbený zip-line a lezeckou stěnu, což je sice oboje pouze turistická past, ale odpolední rafting stojí za to. Bylo neuvěřitelné, že i když většina seděla v raftu toho dne poprvé, dokázali projet několik vesnic a zdárně dorazit s mokřejší či sušší, s většími či menšími mozoly a obtížemi do cíle.
Vůbec samotný projekt byl podle mě (v zásadě jsme se na tom s českým týmem shodli) ukázka toho, jak přesně by se to správně mělo dělat. Hlavní organizátor Adi Cocardan odvedl neskutečnou práci ve všech směrech. Jeho nadšení pro věc a program nám dělalo úsměvy na tváři i při improvizovaném programu za špatného počasí.
A přichází velké loučení, lížeme si rány z předchozích dní, mažeme spálené obličeje od horského slunce, objímáme se a přiznáváme slzy. Ano byly to zase vyčerpávající dva týdny v často bohem zapomenutých krajích, avšak o to hezčích a doufám, že si to ostatní užili stejně jako já. Děkuji EYCB že spolupracují i s lidmi jako je Adi, děkuji za možnost opět vidět Rumunsko takové jaké je doopravdy, děkuji za nové mezinárodní přátele a v neposlední řadě děkuji našemu úžasnému českému týmu za zážitek, který jsme si kolektivně vytvořili a už teď vím, že na to bude každý z nás ještě dlouho vzpomínat.
Vojtěch M.
