Navigate Your Inner Compass – Finsko

single-image

Termín konání: 1.-8. duben 2016

Místo konání: Kokkola, Finsko

Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz

Prosím pročtěte si info-pack a rozpis denních aktivit.

Účastníci: Jan Kosař, Ján Wlachovský

Účastnický poplatek (vybírají si samotní organizátoři): €50

Účastnící se země: Švédsko, Finsko, Malta, Slovensko, UK, ČR, Belgie, Itálie, Estonsko, Rakousko, Řecko

Hostitelská organizace: A-net Ungdomsforum

Report z projektu: 

Ve dnech 1.4 – 8.4.2016 se ve středně velkém městečku, finské Kokkole ležící asi 450 km severně od Helsinek, konal tréninkový kurz s názvem “Navigate Your Inner Compas”, který byl organizován švédskou neziskovou organizací A-net Ungdomsforum.

Tématy projektu byla sexualita a hledání své identity skrze holistický přístup. Na projekt se sjeli účastníci z 11 zemí Evropy, konkrétně z Estonska, Finska, Švédska, Velké Británie, Belgie, Rakouska, České republiky, Slovenska, Itálie, Malty a Řecka. Genderově jsme byli zhruba jeden kluk pro dvě holky. Zajímavostí však bylo, že snad polovina účastníků ale reálně pocházela z úplně jiné země nebo minimálně aspoň v jiné žila. Takže kupříkladu za VB zde byla Francouzska a Polák. Za Estonsko Ruska a estonský etnický Rus. Za Rakousko Bulharka nebo za ČR Slovák. Sami organizátoři byli Švédka žijící v dánské Kodani a Belgičan žijící v Paříži. Takže jsme zkrátka ve 24členné skupině málem reprezentovali celou EU a nejenom ji.

Projekt byl umístěn do malebné Villy Elby, do opravdové rozlehlé vily s asi bambilionem pokojů, ležící asi 5 minut cesty autem za Kokkolou v Botnickém zálivu. Ten byl v tomto ročním období ještě zamrzlý, takže hru “na otužilce” moc provozovat nešlo, přesto se mi to tak trochu povedlo, ale o tom později. Ubytováni jsme byli v obřích chatkách, tudíž jsme měli všichni dostatek prostoru na všechny své věci, což není vždy samozřejmostí. Jídlo jsme dostávali minimálně pětkrát denně a člověk přitom měl celý týden pocit, že přijel na výkrmový tábor. Ale v dobrém slova smyslu, prostě toho jídla byla hodně a chutnalo zatraceně dobře, ať už to bylo cokoliv, takže jsme aspoň já jsem byl v jednom kuse přejedený. Mj. jsme koštovali lokální finskou kuchyni, což znamená pár pravidel: 1. U všeho chleba s máslem. Polévka? Řízek? Vanilkový dezert? Nevadí, dáte si k tomu chleba a máslo. 2. U všeho mléko. Že jíte úžasné kančí maso a dali byste si k tomu portské? Můžete, ale také si k němu dáte mléko. 3. Polévky jedině husté, abyste byli dlouze sytí. 4. To typické finské maso, co jíte, to není jelen, ale Bambi, tedy srnčí a jestli to ještě jednou spletete, tak vás ten anglický kuchař bací pánví, protože je na to alergický, jak to všichni pletou. 5. Lesní plody jsou základ správného dezertu. Buchta s lesními plody, krémy z lesních plodů či neoriginálně lesní plody … wait for … s lesními plody.

Jako na správného prvního apríla, kdy jsme my, účastníci, měli přijíždět, nás potkalo pár prvoaprílových žertíků. První si pro nás připravily hned české ČSA, když náš let startoval o dvě hodiny později, než měl, protože ČSA se zpozdil předchozí let letadla a náhradní nebylo. Další se stal, když jsme přestupovali mezi vlaky ve finské Tikkurile, protože Finové nemají úplně jednoduché značení čísel svých vlaků ani jejich propojení, takže jsme nevěděli, kam přesně nastoupit, tudíž jsme někam vlezli. Následně, když už jsme se zorientovali, jsme zjistili, že jsme ve špatném vozu, do svého nemůžeme, protože prostě nejsou propojené a další stanice, kde bude vlak zastavovat, je někdy za pár hodin, ale tam vážně musíme rychle přeběhnout, protože jinak odjedeme do Ruska, kam se tento vagón s pár dalšími odpojuje. Když jsme dorazili do Kokkoly, mělo nás odvézt taxi, ale jaksi se na nás trochu zapomnělo, takže jsme v Kokkole, kde bylo asi o 20 stupňů méně než tou dobou v ČR (tzn. pár pod nulou), sněžilo a foukal ledový vítr, jsme pár desítek minut pobíhali a čekali, až se na nás rozpomene.

          To už však byla sobota, první den projektu. Na začátku bylo klasické poznávání a “bourání ledů”. To jsem ještě netušil, že ten den zbourám ledy či spíš ony zbourají mě doslova. Konkrétně pár holek napadlo, že se během obědové pauzy půjdeme projít po zamrzlém Botnickém zálivu a jestli nechci jít taktéž. Žertoval jsem, že se nemají čeho bát, že jsem z nich nejtěžší a kdyby náhodou byl někde tenký led, tak pod něj zajedu jako první. To jsem ještě nevěděl, že se můj vtip změní v takřka tvrdou realitu, když se o deset minut později pode mnou opravdu led prolomil a já zajel. Naštěstí jen nohami, protože slunce svými paprsky roztálo jen svrchní vrstvu a vrstva pod ní byla bohu dík stále ledová a odolná, aby mých nevelkých 75 kilo udržela.

          Později odpoledne jsme si dali malý úvod do lidské sexuality, třeba jsme si říkali oficiální definici WHO, a obecně navozovali uvolněnou a důvěrnou atmosféru, protože téma projektu bylo pro mnoho lidí i přes dobrovolnou účast citlivé a intimní.

Druhý den jsme pokračovali v tématu. Organizátoři si pro nás připravili velikou výstavu objektů spojených nějak s lidskou sexualitou, tudíž zde byla k vidění například “pussypedia”, kterou by náš prezident zajisté ocenil, nebo “dicktionary”, ale také mapa zobrazující všechny země s jejich (ne)postihy pro lidí s jinou sexuální orientací nebo ženský kondom. Po večeři nám posléze program zaplnil mezikulturní večer s belgickými pralinkami nebo italským parmazánem.

V pondělí jsme měli výlet do Kokkoly a volno, které všichni trávili různě, následované luxusní večeři v místním fast foodu s nekonečným množstvím delikátních opékaných kuřecích křidýlek, krémové čokoládové zmrzliny a luxusní grilované kukuřice. Panovala obecná shoda, že při míře zajímavostí Kokkoly je ten fast food suverénně nejlepší zážitek. Večer se pak konala tradiční finská sauna, mix muži a ženy, kde dokonce ti odvážní, tj. nakonec skoro všichni, byli zcela nazí, což musím za sebe říci, že je skvělým prostředkem pro rozvoj vaší sebeúcty a pocítění maximální svobody. Nějaký chlazený bazén nebyl k dispozici, takže se musela volit ledová sprcha nebo pobíhání venku, samozřejmě ideálně nahý, nebo to spojit dohromady.

Na úterý si pro nás organizátoři přichystali řadu takových terapeutických cvičení na poznání sebe sama, jako kupříkladu si namalovat řeku svého života nebo odpovídat na předem připravené otázky – “Až umřete, jak byste chtěli, aby se na vás vzpomínalo?”. Poté jsme se rozdělili do tří skupin a museli si navečer připravit nějakou scénku spojenou s tématem projektu. První skupina vymyslela absolutně senzační věc. Ztlumily světla, spustili Requiem for a Dream od výtečného Clinta Mansella do pozadí a postavili všechny ostatní, aby je začali pomalu postupně svlékat. Člověk myslel, že to je nějaká součást scénky, tak to nechtěl kazit a kooperoval s nimi, ale oni jej postupně svlékali celého a vlivem psychologicky vhodné hudby, tlumeného osvětlení, vybudované důvěry z předchozího večera v sauně a stoupajícího adrenalinu vlivem nečekaného vzrušujícího dobrodružství, tam z toho skoro všichni z nás byli zcela konsternováni a kdo se nechal, skončil prostě nahý nebo jen ve spodním prádle. Po scénce tam kolem nás prošli s cedulí: “Jak dlouho vám bude příště trvat, než řeknete své NE?” Skupina na tom chtěla prezentovat, jak psychologicky funguje například domácí násilí, kde si partneři také obdobně věří, ale jeden pak začne zacházet příliš daleko a zneužívat svěřenou důvěru a city druhé osoby, která pro svou lásku neumí říct ne a věří, že se druhý včas zastaví.

Během středy jsme to obrátili a přešli do nepříjemných pocitů, takže jsme třeba museli mluvit s druhou osobou o tom, jaké mám slabé stránky, proč je mám či jestli si nemyslím, že by se dali nějak změnit a jak? Musím zdůraznit, že druhý nesměl za žádných okolností soudit, jen směl ohleduplně pokládat druhému otázky. Další cvičení spočívalo v tom, že jsme se postavili do dvou řad kolem stolů a měli prohodit pár minut s každým člověkem a sdělit mu svůj “feedback” k jeho osobě a naopak si vyslechnout ten jeho. Osobně toto cvičení velice doporučuji a budu jej praktikovat častěji, protože to je nesmírně obohacující pro chápání toho, jak vás druzí vidí a jak si promluvit a snad i vyřešit vztahové problémy, které se typicky kvůli chybějící komunikaci mezi lidmi neřeší. Večer jsme si znovu zopakovali saunu, tentokrát na dvě vlny, protože kdo chtěl, si mohl zajet do té pravé finské sauny v Kokkole a vykoupat se v takřka nulastupňové vodě Baltského moře.

Poslední den jsme se zaměřili na to, co bychom chtěli na sobě zlepšit do budoucna a protože ty psychologicky nejúspěšnější závazky jsou takové, které jsou vyřklé veřejně, tak kdo chtěl, jej mohl prezentovat i před ostatními, což téměř všichni i udělali. Poté nastala klasická zpětná vazba k projektu a po ní farewell party, kde se tančilo na stole i pod stolem a nějaké páry si následně zatančili i v posteli. Což je dobré do chvíle, dokud se do jednoho takového nerozhodne “zapojit” i váš kolega z pokoje a vy to musíte poslouchat. ^^

 

Zkrátka celý týden byl velice emocionálně intenzivní a fakt mraky účastníků, speciálně něžného pohlaví, si museli sáhnout na své emoční dno a mnohdy i hluboko za něj, aby jej zvládli. Velkým štěstím bylo, že se sjela opravdu pohodová parta lidí, takže nepanovala žádná animozita, naopak od začátku vládla důvěra a přátelství. To umožnilo klidný průběh řady namáhavých intimních cvičení, jejichž dokladem pak byly společné nudistické sauny. Věřím, že nemálo z nás se zde zrodila pevná pouta přátelství, protože lepší “teambuildingovou” akci nevymyslíte.

Jan Kosař

Možná se ti bude líbit