Datum konání: 28. srpna – 4. září 2012
Místo konání: Artvin, Turecko
Účastníci: Viktor Šašinka, Radek Šašinka, Miroslav Vlasák, Martina Jedličková, Miroslava Švábová, František Brázdilík (group leader)
Program a akce: Program Mládež v Akci, akce 1.1. výměna mládeže
Report z projektu:
Projekt Too Hot For Earth nebyl, jak by se mohlo na první pohled zdát, setkáním nejkrásnějších představitelů současné mladé generace, ale seminář věnovaný vlivu člověka na životní prostředí, podnebí (globální oteplování) a vůbec ekologický přístup k životu jako celku.
Kromě tureckých organizátorů a naší skupiny přijeli ještě účastníci z Litvy, Rumunska a Polska. Vzhledem k zaměření na mladé lidi s rozdílným pozadím se nemusí nikdo z případných zájemců bát na podobnou akci vycestovat. Jako Češi se totiž zbytečně podceňujeme. Je to jen o tom se osmělit a i méně jazykově zdatní účastníci z ČR byli v rámci workshopů platnými členy. A co se týče úrovně českého základního školství – ani po několika hodinové diskuzi a zapojení nákresů, si nejsme zcela jisti, že se nám podařilo rumunské sekci zcela osvětlit princip fotosyntézy a koloběhu uhlíku v přírodě.
Vzhledem k ne zcela náročnému programu byla tedy účast na tomto projektu pro většinu z nás zážitkem spíše kulturním. Od pětihodinové jízdy autobusem z letiště na místo, kdy vám turecký průvodčí průběžně podává vodu v malých lahvičkách a nabízí osvěžení rukou a obličeje místním deodorantem z pet lahve, který se pravděpodobně skládá z vody s citronem a lehkého saponátu, až po zkušenost s tím, že pokud vás denně pozve deset až dvacet lidí na čaj a máte-li v každém hrníčku čaje jednu až dvě kostky cukru, po dvaceti mini čajích s maxi cukříky denně budete „naspeedovaní“ jako králíček Duracell a Flash dohromady a celý svět vám bude připadat nádherný. I to je asi jeden z důvodů, proč tady na východě Turecka cca 85 lidí alkohol nepije (Ty další budou tradice, náboženství a jeho vysoké ceny).
Nicméně v podobném duchu proběhla i cesta z trabzonského letiště na lokaci v Artvinu. Modro zlaté pobřeží černého moře lemovaného zelenými plantážemi černého čaje vystřídaly po pár hodinách soutěsky vyprahlého vnitrozemí a nakonec se z bájné mlhy vynořil na úbočí Artvin. V pravdě horské to město vytesané do tak prudkého kopce, nad kterým by u nás kroutili hlavou i kamzíci. Výhodou je jednoznačně to, že se zanedlouho v serpentinách narvanými mikrobus/taxíky seznámíte s polovinou města. Kamkoliv po městě za jednu tureckou liru, no neberte to.
Při diskuzích o recyklacích odpadů a aktuálním stavu a zvykům v recyklování u obyvatel ČR (plasty, sklo a případně papír a železo) jsme přiváděli zúčastněné (opět převážně Rumuny a Turky) do transu, který zažíváme my, když navštívíme rozvinuté severské země typu Finska. Na místních kolejích, kde jsme bydleli, stravovali se a kde zároveň celý projekt probíhal, se recyklovaly jedině vršky od PET lahví, aby se zbylá petka bez vršku nemilosrdně hodila do netříděného odpadkového koše hned vedle krabice na vršky, případně kamkoliv jinam.
Poslední dva dny projektu začaly přijíždět před začátkem školního roku na koleje jejich tradiční obyvatelky, místní turecké studentky – byly to totiž soukromé dívčí koleje. Patrně z obavy před tím, co by jejich nebozí platící rodiče řekli tomu, že sdílí patro (včetně toalet a sprch) s bandou chlupatých poláků, Litevců a Čechů v pantoflích a boxerkách, rozhodli se organizátoři zkrátit oficiální část programu a poslední dva dny s námi strávit převážně venku a to daleko od města. Podnikli jsme dva výlety za přírodními krásami – první byl k něčemu jako Černé jezero na Šumavě a pak ďáblova soutěska. Následná exkurze v právě dostavované údolní přehradě s elektrárnou, která má být po čínských Třech soutěskách druhá největší na světě, byla intenzivní stejně jako cesta k ní. Turecko je země procházející hospodářským boomem a když chce vláda postavit mega přehradu, zbourat všechny farmy v údolí, zdvihnout silnice na úbočí neuvěřitelně skalnatých hor o 200 metrů a všechno pod tím zaplavit, tak to prostě udělá. Na druhou stranu dostali lidé nově postavené byty ve městě jako kompenzaci.
Intenzivní byla i demonstrace na podporu osvětlení čerstvě zbudované sochy Atatürka na druhé straně údolí. Organizátoři (našeho semináře) nás na ni pozvali se slovy: „Pojďte, máme svátek, ve městě je nějaká oslava.“ Všechno proběhlo v poklidu a přátelsky, bylo to něco jako naše lampionové průvody. Až na to, že turci používají pochodně. A velice spořádaně se přepravují mikrobusy. Socha je to samozřejmě největší. Celý TOO HOT FOR EARTH projekt v Artvinu byl prostě intenzivní a zůstane nám v paměti stejně jako náš řidič autobusu a zatáčky, které řezal s deseticentimetrovou rezervou po prašných cestách nad rozeklanými srázy tureckých hor. Pokud to přežijeme, slíbil jsem mu všechno co vypije a svou sestru za ženu. Dál kroutil volantem a jen se smál…
František Brázdilík
