ESC ve Slovinsku

“V březnu se na vás budeme těšit v Lublani.” Takovým e-mailem začal náš nezapomenutelný rok na dobrovolnickém projektu Evropského sboru solidarity.

Dobrovolnická organizace Zavod Voluntariat nás přijala jako dvě Češky na dvě dobrovolnické pozice. Já jsem byla grafický designér a Péťa placement officer programu SCI a koordinátor klubu dobrovolníků. Co přesně to znamená v praxi jsme se měly brzy dozvědět.

Když jsme se s Péťou setkaly na nádraží v centru Lublaně, nebylo to vůbec rozpačité setkání. Známe se totiž už 24 let. Měly jsme to štěstí, že nás na projekt přijali společně. A tak jsme se odvážně vydaly poznávat život ve slovinské metropoli. (Jestli se tak dá nazvat hlavní město menší než Brno.)

Jak jsme byly celý klub dobrovolníků

Naše práce byla různorodá. Péťa se starala o dobrovolníky, kteří chtěli vyjet ze Slovinska na letní projekty a také o ty, kteří do Slovinska přijížděli ze zahraničí. Já jsem pomáhala tvořit grafiku pro sociální sítě nebo propagaci organizace. Společně a ještě s kolegou Markem jsme tvořili iniciativu s názvem Klub dobrovolníků. Dvakrát měsíčně jsme organizovali nějakou akci v Lublani a možnosti témat byly téměř nekonečné.

A protože se nám do nové práce chtělo, a taky protože jsme na to byli teď už tři, vrhli jsme se s chutí do práce i přes stále aktuální pandemii. Uspořádali jsme poznávací procházku za západem slunce, kde jsme potkali kamarády, kterých už jsme se nepustili. Pozvali jsme muzikanty na hudební jam, který se od té doby zopakoval tolikrát, že už ani nepočítáme. Hráli jsme hry online, vyměňovali jsme oblečení na clothes swap, ochutnávali jsme francouzské palačinky s Francouzkou, nebo jsme s dětmi ve školce tvořily seed bombs (koule z hlíny, semínek a dalších přísad, které kam dopadnou, tam vykvetou).

V dubnu nás zaskočil lockdown, tak jsme rozeslali dotaz, jestli by s námi ostatní nesdíleli, jaké je v této době jejich bezpečné místo, kde se cítí dobře. Když Lubalň zase ožila, uspořádali jsme z těchto fotografií výstavu “Safe space during pandemic” v centru města. Můžete si ji prohlédnout i online.

Jednou jsme na ulici potkaly skupinku lidí z Kolumbie s nápisem SOS Columbia, tak jsme se rozhodly je oslovit a když nám vysvětlili, že v jejich zemi probíhají násilně potlačované nepokoje, spojili jsme síly a uspořádali dvě debaty na toto téma. Jedna z nich byla vysílaná živě na Youtube, abychom oslovili co nejširší publikum a mluvili jsme přímo z lidmi z kolumbijských ulic a rodin.

Velikou radost nám udělalo, když se nám klub dobrovolníků rozrůstal. To se podařilo například když jsme ve městě hráli scavenger hunt, nebo když na konci našeho pobytu přijela do Lublaně kapela z našeho rodného města v České republice a zahráli pro nás a naše kamarády skvělý koncert. To nás v publiku bylo kolem 40 a nemohli jsme ani věřit, že tihle všichni patří k našemu životu ve Slovinsku tak úzce. A také, že náš rok v Lublani je téměř u konce.

Jak jsme kreslily a zachraňovaly planetu

Obě dvě jsme se si také našly něco, co nás baví, naplňuje a zajímá a chceme to dál rozvíjet a vytvořily jsme z toho osobní projekty.

Péťa se stala facilitátorkou mezinárodního workshopu Climate Fresk, který interaktivní formou vysvětluje, co je to klimatická změna a jaké má příčiny a následky. Mohli jsme si jej vyzkoušet v Zavodě Voluntariat a poté se s ním Péťa vydala i do organizací ve městě.

Já jsem se zabývala kreslením. Chtěla jsem předat něco z metod Sketchnoting a grafická facilitace a tak jsme uspořádali sérii workshopů na toto téma.

Výsledkem byl takový krásný mix, kdy jsem konečně pochopila mnohem více z environmentálních témat a všem Climate Fresk doporučuji a Péťa si kreslí todo listy a nemůže přestat nakupovat barevné fixy.

Jak jsme cestovaly ze Slovinska ještě dál

Také jsme se díky našemu projektu vydaly na cesty. Někdy jen do Mariboru na výměnu mládeže, kterou pořádala naše kolegyně, nebo evropskou konferenci. Také do polské Lodze, ujasnit si, kam půjdeme dál v naší kariéře.  Jindy až do Španělské Malagy, kde jsme se učily, jak fungují místní organizace.

Jak jsme potkaly dobrovolníky, muzikanty, ajťáky, nervózní spolubydlící i hromadu lidí z Brna

Za celý rok v Lubalni jsme málokdy byly samy.

V práci jsme byli malý tým, který s námi mluvil anglicky a vždy jsme s nimi našli řešení. Bydlelo nás v bytě celkem 5 holek, takže bylo občas značně veselo. Většinou tedy s konflikty, ale i to jsme nakonec přežily.

Potkaly jsme tu celou skupinu Erasmus studentů z Brna a s několika z nich se staly nerozlučnými kamarádkami. Když nám odjely po prvním semestru, seznámily jsme se s dobrovolnicí a stážistkou, které bydlely jen přes ulici a vytvořily si nové vzpomínky společně. Také nám zůstali kamarádi z různých akcí a projektů, kteří nás vytáhli na výlet nebo zmrzlinu.

Lublaň je podle mě město hudby. Každý druhý s kým mluvíte hraje na hudební nástroj, zpívá, nebo je do toho alespoň nadšený. Takže jsme potkali mix muzikantů ze všech zemí od houstlistky po hráče na melodiku.

A nebudu prozrazovat moc, ale ze zkušenosti můžeme říci, že kdyby Slovinští kluci měli hromadný profil na Tinderu, české holky by je asi swipely doprava. 🙂

Jak už se Slovinska asi těžko zbavíme a jsme za to rády  

Klišé jsou asi klišé z nějakého důvodu. Protože ani naše životy po ESC nejsou a nebudou stejné. Péťa ve Slovinsku zůstala o tři měsíce déle. Já se tam za dva dny vracím.

I když ještě plánujeme další cesty, asi se do Lublaně budeme vracet, protože máme za kým. A i když v Lublani nebudeme, budou s námi zážitky i nové podněty pro naše kariéry. Obě jsme si našly něco v čem jsme dobré, co nás zajímá a jsme zase o krok dál! 

                                                                                                                                               Michaela Synková

Možná se ti bude líbit