The July Training — Lotyšsko

Tréninkový kurz The July Training pořádala lotyšská organizace Radi Vidi Pats. Projekt se konal od 22. do 26. 07. 2025. na malé a od civilizace téměř odříznuté usedlosti Ružēni nedaleko městečka Sabile.

Projekt byl zaměřen především na techniky práce s mládeží, veřejné vystupování, divadlo, introspekci, mindfulness, kreativitu obecně, týmovou spolupráci či wellbeing, přičemž se celým projektem jako univerzální pojivo prolínal clowning. Clowning přitom propojoval také dva hlavní facilitátory – Lindu a Marca – kteří oba své „klaunské řemeslo“ již léta využívají při práci s mládeží i jinými skupinami, Marco jako cirkusový klaun, Linda jako zdravotní klaun.

Jak bývá zvykem, první den jsme strávili především poznáváním ostatních účastníků projektu a vzájemně si sdíleli svá očekávání od následujících 5 dní, jak už ovšem zvykem příliš nebývá, museli jsme si také postavit stany na spaní a jídelní stan, rozdělit si služby a zajistit také částečně základní potřeby, jelikož na farmě musel každý lehce přiložit ruku k dílu. Následně jsme se rozdělili do několika skupin podle osobnostních rysů tak, abychom měli možnost blíže pracovat s lidmi, ke kterým máme nejblíž. Ve skupinách jsme poté plnili „bojovou hru“ s úkoly, které nás nutily se zamýšlet nad tím, jak do společnosti začlenit ty, kteří stojí na jejím okraji. Tyto skupiny poté po celou dobu projektu sloužily jako podpůrné skupiny, které spolu na konci dne rozebíraly každodenní dění.

Druhý den začal v duchu selhání, ovšem zcela úmyslně. Ráno jsme dostali 10 minut na to, abychom si vybrali jakoukoliv aktivitu (od zpěvu po počítání diferenciálních rovnic) a snažili se jí nejen co nejlépe naučit, ale také si užít celý proces a přijmout, že učení se zkrátka bez chybování neobejde. Z této aktivity se následně stala každoranní tradice. Následně jsme se seznámili s psychologickým konceptem čtyř oken vědění a zaměřovali jsme se vždy na jednotlivé způsoby lidského vnímání – myšlení, emoce, smyslové vjemy, představivost a vše-spojující intuice. Skrze toto vnímání jsme poté v rámci divadelní metody „Theatre of The Oppressed“ ztvárnili některé z náročných životních momentů některých z účastníků, kteří se je rozhodli s námi dobrovolně sdílet. Zbytek dne se nesl v duchu dalších zajímavých psychologicky i pohybově zaměřených párových aktivit a během posledního bloku jsme si každý vyřezal vlastní klauní nos.

Třetí den jsme začali tradicí započatou minulý den – 10 minutami failování. Poté jsme měli za úkol symbolicky vizualizovat naši vnitřní osobnost, struktury, emoce či zkušenosti na papír velikosti A3 a následně jsme se měli vžít do „klaunské“ role a výslednou mapu překreslit. Je až překvapivé, jak bylo cvičení zajímavé a obohacující, jelikož jsme si díky tomu uvědomili mnoho svých vnitřních nedostatků a bariér a alespoň vizuálně je například překreslili či odlehčili. Jako by se ovšem překreslení na papíru částečně propsalo i do našich duší a mnoho věcí začalo dávat větší smysl. Poté jsme pracovali s tím, jaký vliv má na člověka dynamika moci a útisku, a to jak ze strany ostatních lidí, tak i vlastních vnitřních démonů. Vrcholem dne poté bylo abstraktní divadelní ztvárnění skutečného vnitřního boje jedné z účastnic projektu a jeho rozložení na jednotlivé emoce.

Čtvrtý den ráno jsme se rozdělili do dvojic a místo, abychom failovali sami, měli jsme za úkol naučit toho druhého to, co jsme se sami předchozí dny učili. Já se například učil žonglovat se třemi míčky, můj parťák kreslit. V další aktivitě jsme vytvářeli krátkou improvizační sekvenci a následně ji před ostatními předváděli. Nejdůležitější aktivitou dne poté bylo vytvořit v celkem 6 skupinách vlastní představení, absolutně bez limitací. Jakožto člověk zcela divadlem a performativním uměním nepolíbený jsem se rozhodl vystoupit z komfortní zóny a stát se jedním z 6 „režisérů“. Na přípravu představení jsme měli cca 5 hodin, během kterých jsem zjistil, že vést silně umělecky a emočně založené osoby je úplně jiný zážitek, než co jsem měl dosud možnost poznat. Večer jsme poté naše představení měli možnost předvést zbytku skupiny. Každé z nich bylo zcela jiné. A každé z nich bylo velmi promyšlené a procítěné. Následně jsme poté měli možnost předvést také výše zmíněnou improvizační sekvenci z dopoledního bloku. Den jsme zakončili kolem ohně, kde jsme tančili, zpívali či jen klidně seděli a užívali si fakt, že kouř úspěšně odpuzoval jinak všudypřítomné komáry a další boží stvoření, která nám během projektu nejspíš vypila nadpoloviční většinu obsahu oběhové soustavy.

Pátý, závěrečný den projektu se nesl v duchu reflexe, symboliky a sdílení. Ráno jsme zahájili již tradiční „10 minutovkou selhávání“, tentokrát ve formě představení před ostatními účastníky. Následně jsme věnovali čas uzavření procesu tvorby předešlého dne. Ve skupinách jsme si poskytovali zpětnou vazbu, sdíleli své pocity z role „režiséra“ či „herce“, analyzovali, co se povedlo, co bychom příště udělali jinak, a jaké momenty nás nejvíce zasáhly. V rámci reflexních skupin jsme poté měli za úkol připravit profil ideálního pracovníka s mládeží a tento profil následně beze slov ztvárnit skrze naše těla ve formě živé sochy. Následoval závěrečný rituál. Všichni jsme se usadili do kruhu. Uprostřed ležely drobné předměty – rybíz, měsíčkové květy, miska s vodou, hrnek, trocha jílu. Každý z nás pak vstoupil do středu, aby skrze jednoduché gesto a řekl pár slov k uplynulému týdnu. Poté jsme vyrazili jsme do městečka Sabile, kde právě probíhal festival.

Celkově bych projekt hodnotil jako velmi unikátní z hlediska toho, že bylo jasně patrné, že program a jeho obsah nebyl vytvořen na míru Erasmus projektu, ale naopak projekt byl vytvořen na míru obsahu i ducha projektu. Člověk měl dojem, že vše přirozeně navazuje, nikam se nespěchá, vše organicky funguje a díky odlehlé poloze a absenci konstantního návalu internetového informačního přetížení toho na člověka ani tolik nebylo, avšak až při této reflexi zjišťuju, že program byl naplněný k prasknutí, a to jsem popsal rozhodně méně než polovinu, nemluvě o dalších neformálních a neplánovaných aktivitách.

To nejdůležitější jsou ovšem lidé. Rád bych poděkoval nejen Marcovi a Lindě, ale také logistickému týmu, který nám na místě vařil naprosto úžasné jídlo, a především všem účastníkům, kteří společně vytvořili atmosféru, ve které se člověk cítil přijímán zcela otevřeně a upřímně, což bezesporu zásadně ovlivnilo hladký průběh celého programu.

Petr V.