Program, akce: Evropský sbor solidarity (ESC) – dlouhodobé dobrovolnictví (11 měsíců)
Termín konání: 23. září 2023—20. srpen 2024
Místo konání: Škofja Loka, Slovinsko
Dobrovolník: Markéta B.
Prosím přečtěte si info-pack projektu.
Hostitelská organizace: Familija – izobraževalni in terapevtski center
Deník z dobrovolnictví:
24. listopadu 2023:
Ahoj, jmenuji se Markéta a momentálně bydlím ve Škofje Loce ve Slovinsku v rámci dobrovolnického projektu přes ESC. Do projektu jsem se přihlásila, protože jsem si chtěla zlepšit angličtinu a cítila jsem, že v Čechách s tím jen tak nepohnu a po dokončení magisterského studia mi připadala jako ideální doba k tomu vycestovat do zahraničí. Popravdě jsem nikdy dříve nad žitím v zahraničí nepřemýšlela a když už, tak jsem si chtěla vybrat Erasmus program na 2–3 měsíce. Jenže jsem žádný takový nenašla a když jsem viděla, že bych mohla být v blízkosti Slovinských hor, do kterých jsem se zamilovala, bylo JASNO. Dále jsem hledala příležitost pracovat s různě starými dětmi, abych si vyzkoušela, které věkové rozmezí mi vyhovuje nejvíce a se kterým se rozhodnu pracovat do budoucna.
Je tomu už dva měsíce, co jsem přijela do Slovinska, tak se pojďme podívat, co se za tu dobu odehrálo. V prvních dvou týdnech jsme podstoupili horlivé seznamování s místními organizacemi, studentskými kluby a s místní kulturou. Díky tomu jsem potkala další nadšence do chození po horách jako jsem já, seznámila jsem se se svou mentorkou a začala se sžívat s tím, že zde strávím následující rok.
Všichni, kdo nás tu mají na starosti jsou velmi přátelští a otevření takřka všemu 😀 Měli jsme i dost příležitostí se lépe poznat navzájem … přeci jen spolubydlím se čtyřmi dalšími lidmi. Ale k mému příjemnému překvapení je to velmi milé je tu mít. Ač má každý své mouchy, tak jsem za ně neskutečně ráda. Pomalu se stávají mou rodinou a řekla bych že se to stává běžně na takovémto typu programu ať už chcete či ne.
Snažím se tu také dávat si prostor pro sebe, protože zde mám jedinečnou příležitost vnímat, co mám ráda, bez čeho se neobejdu anebo naopak co bych ráda opustila a tvořit si příjemný prostor kolem sebe.
Organizace, ve kterých pracuji jsou mi neustálou výzvou. Prvním centrem je MDC BLOK, jež je velmi podobný svým fungováním našim Domům dětí a mládeže. Děti sem chodí po škole BLOK pro ně představuje místo, kde se mohou bavit, hrát si anebo také zažívat něco nového v rámci workshopů, které už mám také pomalu na starosti. Věkový rozptyl je zde mezi 8–15let a u mladších dětí občas bojuji s jazykovou bariérou, jelikož úplně neovládají anglický jazyk. Druhá organizace se zbývá mladistvými, kteří hledají práci, přerušili školu nebo se do ní chtějí navrátit. Zde je mi výzvou komunikace obecně… jsem zvyklá pracovat s dětmi školkového či mladšího školního věku. Neustále mě překvapují nebo dostávají do situací, kdy nemám co říct 😀 Na druhou stranu je práce s nimi velmi různorodá, každý z nich je jedinečný a přípravy na workshop musí být daleko promyšlenější.
Abych to nějak shrnula, tak za tyto dva měsíce jsem se stihla seznámit se spoustou nových lidí, zajet si k moři, navštívit kino, strávit celou noc na chodbě motelu v Lublani, a to jen proto, že jsme spletly čas odjezdu busu, být na první karaoke party, na kterou jsem vzpomínala ještě celý následující den, poprvé vařit lasagne a zkusit paragliding, který se stal mým naprostým highlightem!
Se vidimo, adijo!
15. březen 2024
Ahoj všem,
je neskutečné, jak tu čas letí. Než jsem se nadála, už je únor a já si jen říkám, jak mám shrnout další měsíce do pár vět. Koncem listopadu jsme jeli na seznamovací pobyt s dalšími ESC dobrovolníky. První dva dny byly velmi náročné ale poté jsem si začala pobyt užívat. Nezapomenutelným se mi stal den, kdy jsem se bavila o hudbě a jejím působením na naši náladu s jedním Italem a zakončili jsme jej jamováním na místním klavíru na chodbě našeho hotelu 😀
Víte, před odstěhováním se Slovinska jsem si myslela, že Vánoce budou tím momentem, kdy přijedu domů, potkám se s přáteli a budu si užívat, že jsem zase na skok na místě, které je mi blízké. Ale popravdě tomu tak úplně nebylo. Když jsem se vrátila do prahy, každý pokračoval ve svém životě a byl plně zaneprázdněný prací a předvánočním chaosem. Byla jsem doma, seděla na gauči a říkala si, jak by bylo pěkné být zase ve Slovinsku… Jenže nechcete se cítit jako odkopnutá hračka přes celé svátky že 😀 takže jsem se sebrala, sešla se s přáteli z tábora a díky tomu se dostala další den na běžky 
Jeli jsme do Krkonoš a ač nebylo vidět na 2 metry před sebe, užila jsem si to neskutečně! Také nový rok jsem strávila s lidmi mě velmi blízkými a neskutečně jsem si vážila toho, že takové lidi mám kolem sebe.
Leden byl plný chaosu a změn, které byly stejně nečekané a rychlé, jako změny v počasí. Byla jsem z toho unavená, ale nakonec jsme došli ke schůdnému koncensu a vše se postupně uklidnilo. Pojďme si to tedy opět shrnout. Posledních pár měsíců bylo poměrně emočně vypjatých, plných radosti, úspěchů, nejistoty a zmatku. Ráda bych psala o workshopech a zážitcích s dětmi, ale díky těmto poznatkům jsem si zase uvědomila spousty věcí a modelů které v sobě mám. Začala jsem více výletit, podařilo se nám namísto 14 km jít 28 a poslední hodinu utíkat na vlak (PS: když cestuji s Olivkou, vždycky kontroluji trasu 😀 ), jet na lyže a celkem náhodně se začít učit na snowboardu, skočit si na běžkách 360 😀 a zažít úžasnou atmosféru v Ptuj při místním karnevalu.
Je to zase jízda že? A to jsem teprve v polovině pobytu. Nemůžu se dočkat, co nám přinese jaro!
Mějte se krásně a adijo!
13. říjen 2024 (dva měsíce po návratu z dobrovolnictví do ČR):
Je tomu už rok a pár týdnu k tomu, co jsem se přihlásila do projektu a odjela do Slovinska na 11 měsíců do nějaké Škofja Loky připomínající Český Krumlov… Ano na téměř rok. Sama jsem tomu nemohla uvěřit a docházelo mi to ještě první dva měsíce pobytu tam. Pod křídla si mě vzala organizace Familija, kde jsem dostala příležitost být jako dobrovolník ve dvou centrech: PUMO+ pro adolescenty s jakýmkoliv sociálními problémy, a to od pouhého prodloužení školy o rok kvůli nesplněné zkoušce po drogové závislosti. Zde jsem působila jako lektor, připravovala workshopy o všerůzných tématech jak vtipných, tak poučných. Dále jsem pracovala v BLOKu, což je takové dětské centrum ala poškolní klub, kde jsme si povídali, hráli, vedla jsem kytarové lekce a připravovala workshopy od typu teambuildingových her po tvorbu myšlenkových map. V rámci projektu jsem během tzv. rotace působila i v dalších zařízeních jako denních dětských centrech a základních školách. Připravovali jsme i vánoční besídku, detox víkend pro PUMO účastníky, zábavné dopoledne se sportovní stezkou zakončenou opékáním buřtů a spoluorganizovali letní tábor. Na závěr jsem po sobě zanechala píseň s videem, kterou jsme složili s PUMO účastníky: https://youtu.be/DN9kTQNY_4Y?si=ZtTflgscjjpIKomx
Projekt mi dal velkou míru nadhledu a otevřenosti vůči kulturním rozdílům, různým životním příběhům či přístupům k řešení situací v pracovním prostředí. Pochopila jsem, že z cocacola kola (ti co četli předešlé příspěvky, vědí) opravdu horák nebude. Že je prakticky jedno, zda pracuji s dětmi nebo puberťáky, protože, když do toho dávám sebe a mám o ně zájem, vždycky se mi to vrátí zpět… což mě bavilo zjišťovat v PUMU. První týdny jsem se cítila nesvá a pomalu se bála na něco zeptat. Na konci jsem byla schopná vést program sama, anglicky, vyjít ven na hřiště a jen tak si s nimi užívat. Popravdě mi ti floutci chybí. Také jsem pocítila, jaké to je být někde cizincem, a ještě k tomu být součástí sociální bubliny kterou je například ESC skupina dobrovolníků. Dozvěděla jsem se více o sobě, že technoparty prostě není pro mě :D, že Bosna je neuvěřitelnou zemí, kde pojem silnice ještě úplně neznají, ale snaží se. A nakonec, že odjet stojí kopec odvahy a tleskám každému, kdo se pro něco takového rozhodne ALE vracet se je popravdě ještě o něco náročnější.
Víte vlastně je to docela težké o tom psát. Jsou to již skoro dva měsíce a stále mě to dojímá a zároveň chybí. Chtěla bych tímto poděkovat všem, kteří mi zde byli oporou, přáteli a podivnými kolemjdoucími 😀 Svým spolubydlům, kteří mě dokázali totálně vytočit a při jejich nepřítomnosti mi stejně chyběli. Také té možnosti, je to super, JEĎTE TAKY! A té přírodě. Myslím, že Grintovec se mi zaryl pod kůži a pohled na ovečky mezi skalami nebo cinkající zvony z kostelů, které ve Slovinsku nikdy neutichají, mě bude těšit asi napořád.
Úžasné je na tom to, když už sedíte u počítače a jen sepisujete, co jste vlastně dokázali 😊 Proto zde s láskou nechávám poslední zápis a uzavírám tím své dobrodružství, ikdyž bych si uvnitř stále přála, aby ještě chvilku pokračovalo. Děkuji
Markéta
