Termín konání: 23.-31. srpen 2016
Místo konání: Montecchio Maggiore (provincie Vicenza), Itálie
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže
Prosím pročtěte si info-pack.
Účastnící se země: Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Itálie, Litva, Portugalsko, Polsko
Účastníci: Kristýna Motyčáková, Alena Sekeráková, Roman Krš, Zdeněk Kroupa
Group leader: Zuzana Rychlá
Hostitelská organizace: Studio Progetto Soc. Coop. Sociale
Report z projektu:
My talent jsme měli možnost objevovat v malebném italském Montecchio Maggiore, co by kamenem dohodil od Vicenzy a na dosah Benátkám, Veroně i jezeru Lago di Garda. Organizace Studio Progetto Soc. Coop. Sociale přichystala youth exchange, zaměřenou na zaměstnanost, orientaci na trhu práce, personal brandingu, CV, plánování projektů a k tomu hledání našich dovedností, schopností a dosahování našich cílů, ať už v práci nebo osobním životě. Já a další čtyři účastníci jsme si „Ahoj“ mohli procvičit v pěti jazycích-bulharštině, chorvatštině, italštině, litevštině a polštině, odtud totiž pocházeli další účastníci projektu. To je ve skutečnosti jen střípek celé karafy, po okraj naplněné nevšedními zážitky.
První dny jsme strávili drobnými aktivitami o seznamování, průzkumu našich osobností, poznávání ostatních a společné spolupráci, návštěvou místní instituce pro rozvoj mládeže i dospělých s 3D tiskárnou, užíváním si na místním hudebním festivalu Notte Bianca a mnoho dalšího. Pochopitelně nechyběl ani Intercultural evening, kde jsme sdíleli naše domácí pokrmy i lihoviny a obohacovali se v poznávání kultur našich evropských spoluobčanů.
Vzhledem k lokalitě nám organizátoři věnovali jeden volný den, který jsme mohli prožít jakkoli se nám zlíbilo. Někteří se vydali do Benátek, další do Verony, Gardalandu, Padovy,…Já a několik dalších jsme zakotvili u Lago di Garda a předtím trochu prozkoumali Veronu. A bylo to moc dobré rozhodnutí!
Ovšem největší dojem ve mně zanechalo natáčení klipu italské zpěvačky Manuely Padoan. Vysadili nás na hradě Julie, před jehož branami poskakoval Kloboučník jako z Alenky v říši divů a majestátně postávaly tři transvestitky. Při takovém obrázku námi lomcovala lehká ambivalence. Zakrátko už jsme však podepisovali papír se souhlasem k něčemu, co nám nebylo moc jasné, protože s naším „Ciao“ končí veškerá znalost italštiny. Rozhodli jsme se důvěřovat našim organizátorům a hned na to jsme obdrželi náramky, přístup k takovému množství piva, coly či ledového čaje, jaké se do nás jen vejde. Instrukce byly prosté: dělejte, co se vám zlíbí, jen nepřekážejte kejklířům a nekoukejte do kamery. A tak jsme rozdávali zářivé úsměvy a kroutili se v rytmu, úplně samovolně, protože právě k tomu nás dohnala rozjařená písnička, která zaznívala. Západ slunce jsme si vychutnali z vyhlídkové věže s talířem plným neskutečných dobrot, které tam servírovali, a výtečným vínem. Dokonale nevšední!
A dostali jsme se i k moři. Na téměř liduprázdnou písčitou pláž plnou racků. Před sluncem jsme si raz dva zhotovili provizorní přístřešky a cítili se jako Robinsonové.
O kolik fantastičtější projekt ve skutečnosti byl, o tolik bolestněji se nám s ním loučilo. Vykreslit všechny pocity a dojmy, které ve mně zanechal, se mi jeví jako zhola nemožné. A celý report je v porovnání s mým prožíváním jen holý rámec. „Díky“ vyzní stroze a poněkud plytce, ale přinejmenším jednoznačně, abych ho mohla použít. Proto za všechny děkuji naší vysílací organizaci i té italské za tak skvělou příležitost!
Kristýna Motyčáková
