We Are Fighting Against Addiction – Turecko

single-image

Termín konání: 28. leden – 3. únor 2016

Místo konání: Adana, Turecko

  Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže

Prosím pročtěte si info-pack a rozpis denních aktivit

Účastníci: Barbora Opletalová, Petra Rotková, Lucie Maturová, Alžběta Šubrtová, Monika Jakubčíková

Group leader: Petr Meloun (GL) 

Účastnící se země: Česká Republika, Turecko, Chorvatsko, Gruzie, Ázerbajdžán, Makedonie

Hostitelská organizace: Group Mediterranean

Report z projektu: 

Adana, to je město o něco větší než Praha vzdálené co by kamenem dohodil od hranic se Sýrií, obývané z 99% muslimy a pyšnící se největší mešitou v Turecku. Město, ve kterém potkáte spíše toulavého psa než turistu a zároveň také město, které se na 7 nocí stalo naším útočištěm.  Abychom zajistili, že nasajeme tamější atmosféru opravdu důkladně (nebo možná pro jistotu, abychom dorazili včas), jsme se rozhodli vyrazit o den dříve.

Naši noví turečtí přátelé nás přivítali na letišti vřelým objetím, které doprovázela věta, která by se dala volně přeložit asi jako “Podle čeho jste si vy Češi blázniví vybírali hotel na dnešní noc?”, na čež jsme trochu nervózně vyhrkli odpověď, která by se od Čecha dala čekat: “No, vypadalo to fajn a bylo to levný..”. Následovalo doporučení zamknout se v 11 hodin na pokoji a za žádnou cenu nevycházet. To není zrovna jedna z věcí, kterou chcete slyšet po příletu do země, o které víte jen to, že její hlavní město není Istanbul, a že ti trochu více opálení lidé vyznávají to šílené a destruktivní náboženství Islám. O to silnější je poté pro vás zjištění, že vaše představa o tomto světě, je, mírně řečeno, více než lichá.

Následující den jsme byli přestěhovány z nejhorší čtvrti Adany do hotelu v jedné z nejlepších čtvrtí, což znamenalo kromě výborného jídla a luxusního ubytování, také například saunový komplex s bazénem (“tradičně” pouze pro muže), takže o aktivity mimo program bylo (pro muže) královsky postaráno. Spolu s Čechy se tu na naplnění programu účastnily i lidé z dalších zemí (vždy po šesti), a to z Makedonie, Chorvatska, Turecka, Gruzie a Ázerbájdžánu. Organizace Group Mediterranean, která celý projekt zaštiťovala, dokázala to, o čem jsem si po zkušenostech z předchozích projektů myslel, že není možné, a to donutit i jižanské národy chodit na program v čas. Asi Vám to zní banálně, ale tato jediná věc dokáže významně ovlivnit efektivitu celého programu a věřte, že donutit Gruzínce přijít včas třetí den v řadě, je výkon hodný medaile. Tímto bych chtěl jen podtrhnout celou organizaci tohoto projektu, která byla (na jižanské poměry obzvlášť) vskutku kvalitní.

Samotný program začal tradičně s energizery a name games, jejímž výsledkem bylo opravdu kvalitní “prolomení ledů” a dalo nám to tak základy pro to, aby tu byla vytvořena přátelská atmosféra, která doprovázela projekt opravdu v každém jeho momentu. Co se týče aktivit spojených přímo s tématem, musím říct, že byly opravdu chytře vymyšleny a provedeny. Prostřednictvím různých workshopů, prací v terénu i divadlem, jsme se snažili dostat pod kůži tomu, co doopravdy závislost je a naučili jsme se ji spolehlivě rozeznávat od špatných návyků, definovali jsme si její počátky i příznaky a naučili jsme se mnohé nejen o tom, jak vlastně taková závislost vzniká a přežívá, ale zároveň jsme si i ukázali jak lze budovat pozitivní návyky jako alternativu k našemu současnému životního stylu.

Vedle aktivit směřovaných přímo k naplnění cílů projektu, jsme měli možnost například setkat se s starostou Adany, což bylo provedeno v konferenčním sálu za přítomnosti televizních kamer ve vší své parádě. Nejen tyto akce nám byli důkazem turecké pohostinnosti, kterou v sobě mají Turci díky náboženství hluboce zakořeněnou. Náboženství a jeho reálného dopadu na život věřících i nevěřících jsem se zde již lehce dotknul, především v souvislosti s obavami z něj. Nicméně dodnes věřím tomu, že jediné nebezpečí, které nám v Turecku skutečně hrozilo, nebyly teroristické útoky či útoky proti bezvěrcům, ale podezření, že se nás ti Turci snažili “ukebabovat”, tedy donutit nás prasknout pod tíhou jejich delikátních kebabů, příloh a zákusků.

 

Turecká pohostinnost, to je záležitost, kvůli které musíte Turecko milovat. Turecká trpělivost, se kterou se vás ptají “What?”, když se jim snažíte vysvětlit, že Československo už neexistuje a že vy jste z České republiky, ty turecko-anglicky-německá slova, která ze sebe usilovně plodí, když si s vámi chtějí při jakékoli příležitosti povídat, a především to, že nikdy nemaříte ničí čas, protože tady vás zřídka kdy někdo odbije se slovy “to nejde, to nemůžu, to neumím”, spíše je vám odpovědí úsměv a snaha Vám pomoci s vypuštěním veškerého toho stresu a shonu. Zde vidím největší rozdíl mezi naší a muslimskou kulturou. Oni si totiž moc dobře uvědomují, že to skutečně hodnotné není okolo nás, okolo člověka, nýbrž přímo v něm, a proto je jejich vztah k životu tolik rozdílný vůči našemu západnímu, materiálnímu smýšlení. Tohle je to hlavní, co jsem si z projektu odnesl. Ano, získali jsme velmi cenný, nový rozhled v problematice závislostí a špatných návyků, ale to doopravdy cenné, co jsme si z projektu odnesli, bylo právě to uvědomění (vzhledem k současné politické situaci více než cenné), že svět je přeci jen o něco lepším místem, než je nám prezentováno v médiích, a že Turecko a vůbec celý Islám, nám může jít ve spoustě věcí příkladem.

Petr Meloun

Možná se ti bude líbit