Termín konání: 2.-10. říjen 2015
Místo konání: Rites, Lotyšsko
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: výměna mládeže
Prosím pročtěte si info-pack a rozpis denních aktivit.
Účastníci: Barbora Pohořská, Pavla Kolářová, Ján Wlachovský
Group leader: David Blaha
Účastnící se země: Lotyšsko, Bulharsko, Nizozemí, Rumunsko, ČR
Hostitelská organizace: Starptautisko projektu koordinatore Biedrība “Piedzīvojuma Gars„
Report z projektu:
Projekt, který nesl název Mind the Wild, se konal 2 – 10. 10. v Lotyšsku a to konkrétně na krásném místě Rites v blízkosti městečka Ķegums.
Celkem se projektu účastnilo 21 lidí – 5 lidí z Bulharska, Rumunska, Holandska, České republiky a 1 zástupce z Lotyšska. Po organizační stránce vše zaštiťovala lotyšská společnost Piedzīvojuma Gars.
Vše bylo zacíleno převážně na outdoorové aktivity, které nás měli připravit na důležitou část z celého týdne, kdy jsme strávili 2,5 dne v místních lesích. Ranní teploty se pohybovaly celý týden mírně pod bodem mrazu. Jednalo se, jak o team buildingové aktivity, tak i o činnosti pro „survival skills“ v přírodě. Ranní rozcvičky, orientace v přírodě, rozdělávaní ohně, stavění přístřešku, slackline mezi stromy, týmové lezení po kládách do výšky a mnoho dalších lanových aktivit.
Nicméně nejsilnějším momentem byl pro nás ke konci týden adrenalinový zážitek, který jsme dostali jako odměnu za odvahu během naší výpravy. Nemusím snad ani zmiňovat, že to pro nás všechny byl silný moment, jenž nám dal možnost překročit ještě více naše osobní hranice. O křik nebylo nouze, převážně u děvčat. Těm, kterým nedá zvědavost spát, o co jednalo, vřele doporučuji příští ročník!
Každý večer jsme zakončovali ve společném kruhu sdílením svých pocitů z celého dne. Tento kurz nám všem zprostředkoval možnost k překročení našich komfortních zón, posunutí svých hranic vpřed a překonání svých strachů.
Strach, napětí, zima, legrace, skvělé jídlo, teplá a studená voda, jedna suchá toaleta pro 25 lidí, životní prostředí, nádherná příroda, sdílení, zpěv, tanec, oheň, hledání ukrytého jídla v lesích a mohla bych pokračovat v dalších slovních heslech, které by vystihly tento neuvěřitelný týden plný emocí a zkušeností.
Nicméně bych se s Vámi chtěla podělit i o jeden zážitek. V průběhu 2,5 dne, které jsme strávili venku, byla povinnost nosit neustále reflexní vestu. Když jsme se všichni nakonec dostali až do místního malého městečka Ķegums, tak jsme si šli něco zakoupit do jediného místního obchodu. Jaké bylo překvapení, když na nás někdo zavolal policii v domnění, že jsme refugees.
Eliška Hokeová
______________________________
Projekt Mind the Wild se od ostatních projektů Ersamus + trochu lišil, ale o to více mne zaujal už ve chvíli, kdy jsem se začetla do informací, které potenciálním účastníkům týden v lotyšských lesích a mokřinách představovaly.
Celý projekt se nezabýval ani tolik tématikou životního prostředí, přestože i k té jsme se dostali a živě ji prodiskutovali, jako spíše celkovým souzněním a soužitím s přírodou, uměním v ní přežít či schopností spolupráce v obtížných podmínkách.
Týden jsme trávili v roubené chaloupce nazvané Rites, v malebném prostředí březových hájů a dlouhých stébel divokých trav. Hned první večer nám přinesl značné dobrodružství, když jsme dostali za úkol se z nádraží v Kegums, kde se setkala většina účastníků projektu, samostatně dostat až do Rites, vzdáleného zhruba patnáct kilometrů. I přes to, že jsme měli s sebou mapu, brzy jsme pochopili, že většina lotyšských lesních cest má tu nepříjemnou vlastnost, že se postupně zužují, z cest se stávají pěšinky, až zmizí docela. Případně pak při pohledu na GPS člověk zjistí, že se právě nachází uprostřed jakéhosi močálovitého jezera. Cesta, která nám původně, podle organizátorů, měla zabrat zhruba dvě a půl hodiny, se protáhla na hodin bezmála pět. Jak jsme pak byli všichni šťastní, když jsme ve tmě konečně doklopýtali k cíli!
Následující dny byly vyplněny drobnými aktivitami na „training site“, tedy v Rites. Jednalo se zejména o teambuildingové aktivity, díky kterým jsme lépe poznali nejen členy své nové mezinárodní skupinky, ale i sami sebe. Většina z nich měla i hlubší přesah, který se netýkal pouze spolupráce v týmu, ale i např. uvědomení si, že i žádost o pomoc může být mnohdy nejlepším způsobem, jak vyřešit problém. Jeden den byl také věnován workshopům, které jsme si my, účastníci, připravili a vedli navzájem. Česká skupinka připravila workshop zaměřený na oheň, nejen na jeho rozdělávání různými způsoby, ale i na různé druhy ohňů a ohnišť a na jejich specifické využití. Mezi workshopy byl také jeden zaměřený na zdravovědu, stavbu přístřešku k jednoduchému přenocování, způsoby získání potravy z přírody a z toho, co v ní nalezneme a, snad nejoblíbenější, workshop, který nás naučil lézt po stromech (nikoliv však po větvích J).
V úterý ráno jsme pak po skupinkách vyrazili přes místní lesy a bažiny hledat stanoviště, na kterých bychom získali body do velké hry. Stanoviště s úkoly byla různá, většinou stavěná na spolupráci celé skupinky. Jednou jsme museli vymyslet lanový mechanismus k vyčištění potoka od míčků, podruhé jsme překonávali svůj strach a pokoušeli se přejít slackline ve výšce několika metrů nad zemí (samozřejmě s jištěním). Navečer se většina „soutěžních“ skupinek sešla na tábořišti u jezírka poblíž Kegums. Všichni jsme se rádi ohřáli u ohně. Druhého dne jsme se pak, v zásadě už všichni dohromady, snažili vytvořit environmentální kampaň v malém městečku Kegums. V té jsme však nebyli tak úspěšní, jako v nechtěném vyzření, zřejmě ne zcela nepodobném uprchlíkům. To si alespoň mysleli místní obyvatelé, kteří na nás pro jistotu zavolali místní policii. Naštěstí se vše nakonec vysvětlilo. Přespávali jsme opět ve stanech a přístřešcích postavených u místního jezírka. Poslední den našeho „výletu“ byl zaměřen na diskuzi o environmentálních problémech.
Po návratu do Rites nás čekaly už jen odpočinkové závěrečné dny zaplněné evaluací, volnější zábavou a posledním testem odvahy, skokem ze stromu, takovým mini bungee jumpingem. Nakonec i přes prvotní obavy strach překonali všichni a některým se skákání natolik zalíbilo, že jej vyzkoušeli dokonce několikrát.
Týden v Rites uběhl jako voda a nám všem bylo líto, že už musíme pryč, domů. Přesto, že jsme se vzájemně znali jen něco málo přes sedm dní, připadalo nám to všem jako věčnost. Myslím, že zážitky z Mind the Wild se každému z nás vryly hluboko do paměti a že na dny v lotyšských lesích budeme ještě dlouho vzpomínat.
Barbora Pohořská
