Termín konání: 27. březen – 3. duben 2017
Místo konání: Cap Wörth in Velden am Wörthersee, Rakousko
Program a akce: program ERASMUS+, Klíčová akce 1: tréninkový kurz
Prosím přečtete si info pack a rozpis denních aktivit
Účastníci: Zuzana Barešová, Michaela Uhriková, Ondřej Charvát
Účastnický poplatek: €40 (vybírali si ho samotní organizátoři)
Hostitelská organizace: Verein Gemma
Účastníci se země: ČR, Rakousko, Itálie, Portugalsko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Estonsko, Německo, Kypr
Report z projektu:
Tréninkový kurz, který se konal od 27. března do 3. dubna 2017 v rakouském městě Velden am Wortherse byl zaměřen na téma migrace a mezinárodní mobilitu mladých lidí.
Kurzu se zúčastnilo 30 účastníků z 10 různých zemí a to z Rakouska, České republiky, Německa, Polska, Itálie, Maďarska, Portugalska a Slovenska.
Prostřednictvím anglického jazyka jsme se dorozumívali se všemi účastníky, jakož i organizátory.
Osm dní jsme strávili zabýváním se témata spojené s migranty. Velmi jsem ocenila přístup, jakým nás organizátoři uvedli do tématu. Týden jsme začali s upevňováním pojmů spojených s migrací, které byly nutné vědět na pozdější aktivity. Zároveň v tréninkové části projektu jsme byli jako účastníci vždy zapojeni do aktivit, což se mi velmi líbilo, tedy pasivní poslech, na které jsme zvyklí ve škole nahradilo aktivně zapojení do problematiky. Velmi si pochvaluji hry, s jejichž pomocí jsme se naučili něco o migrantech a problémech, kterým musí čelit. Také mě zaujalo, že jsme během jednoho dne navštívili neziskové organizace v daném regionu, které mají na starosti integraci migrantů do společnosti. Kromě času, kteří jsme strávili získáváním vědomostí, si pro nás organizátoři připravili bohatý program ve volném čase. První část projektu jsme se zaměřovali na množství aktivit, které nám pomáhaly poznávat ostatních účastníků a jeden z večerů jsme strávili prezentováním zemí, z nichž účastníci pocházeli a ochutnávali tradiční jídla.
Samotný projekt má název Change your view on migration, nemyslím si, že se můj pohled na migraci se díky projektu změnil, avšak díky projektu jsem získala cenné informace o problematice, které využiji v mém studiu ekonomiky a mezinárodních vztahů.
Michaela Uhriková
Jednalo se o můj první Erasmus+ projekt a tak má očekávání i pocity před vycestováním byli různé. Celkově jsem se však na projekt těšila, infopack četla pořád dokola a přemýšlela o tom, jaké to asi bude, až jsem nakonec dostala trochu strach, jestli neočekávám příliš a jestli si projekt příliš nezidealizuji a nebudu poté zklamaná… K tomu naštěstí nedošlo, naopak, projekt předčil má očekávání v pozitivním slova smyslu.
Před vycestováním a samotným projektem jsem byla v kontaktu s Janou Parolkovou z EYCB, které patří obrovské poděkování za její ochotu a podrobné informace. Především díky ní jsem nebyla ze své první účasti na takovémto programu nervózní. Věděla jsem, že kdyby se cokoliv stalo, můžu se na Janu obrátit. Dále jsem byla v kontaktu se zbytkem českého týmu, ze kterého jsem měla zpočátku smíšené pocity, protože nám vázla komunikace. Jsem ten typ člověka, který nerad nechává něco na poslední chvíli, rád organizuje a vše, co dělá, musí být perfektní a včas. Vzhledem ke své povaze, jsem tedy začínala nabývat pocitu, že na to ostatní kašlou… Nakonec však bylo všechno v pořádku a na všem jsme se domluvili. Rozdělili jsme si, kdo co koupí na Intercultural night a kdo zajistí vlajku ČR. Já navíc upekla kynuté povidlové a tvarohové buchty. Náš ochutnávkový stůl, na kterém jsem naaranžovala salámy a sýry do estetické podoby, sklízel velký úspěch a některým jsem dokonce psala recept na ony kynuté buchty. Byla jsem ráda, že buchty všem chutnaly, protože jsem zaděláváním těsta na třicet buchet a následným pečením strávila celý den a zabíraly polovinu mého kufru J. Mrzelo mě, že jsem nestihla vyrobit párátka s českými vlaječkami, snad to vyjde příště.
Na projekt jsem odjížděla před čtvrtou hodinou ranní a doufala, že žádný ze spojů nebude mít zpoždění a já se tak do Prahy a následně do Velden am Wörthersee dostanu včas. Navíc mě čekal přesun z Masarykova nádraží na Hlavní nádraží a přesto, že jsou od sebe kousek, byla jsem z toho celkem dost nervózní, protože Prahu vůbec neznám a jsem schopná se v Praze ztratit i na rovině. K tomu všemu měl vlak z Ústí malé zpoždění. Vše jsem naštěstí stihla bez komplikací a to i díky tomu, že jsem nemusela nikde bloudit, protože jsme se nakonec s Ondrou, který je z Prahy, sešli na Masarykově nádraží a společně šli na Hlavní. Nikdo z nás neobdržel od organizátorů e-mail či zprávu, že nás opravdu někdo vyzvedne a tak jsme si nebyli jistí, zda na nás nádraží v Rakousku bude opravdu někdo čekat. Počítali jsme tedy i s variantou, že si uděláme procházku podél jezera a na místo určení dorazíme pěšky (odvoz na nás však čekal). To je první a předposlední drobná věc, kterou bych organizátorům vytkla.
A teď už k samotnému projektu, který celkově hodnotím velice kladně a pozitivně a to ve všech oblastech – profesionální, organizační, osobní. Nejprve bych program chtěla zhodnotit profesionálně. Jako absolventka SPgŠ obru Výchovná a humanitární činnost, sociálně-výchovná činnost, téměř absolventka univerzitního oboru Pedagogika volného času, vedoucí sportovního tanečního týmu a organizátorka různých národních i mezinárodních akcí, si troufám tvrdit, že neformálnímu vzdělávání dobře rozumím a poznám, když „to“ někdo opravdu umí. A naši organizátoři to opravdu uměli a bylo vidět, že je jejich práce baví a že v ní věří. Veškeré aktivity na sebe logicky navazovaly, nebyly vytrženy z kontextu a měly svůj smysl. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací a to zábavnou a nenucenou formou. Díky návštěvě dvou zařízeních ve Villachu jsem měla možnost poznat místní náhled na problematiku migrace a neformálního vzdělávání – zde bych ráda zdůraznila, že organizátoři pro nás zajistili oběd v McDonalds, kde rezervovali potřebný počet míst a každý si mohl objednat podle svého, rovněž jsme se poté mohli rozhodnout jak strávíme volné odpoledne ve městě a zda se večer vrátíme do Veldenu a nebo zůstaneme ve Villachu, což hodnotím velmi dobře. Oceňuji zejména poslední aktivitu, kdy jsme v týmech tvořili různé společenské, akční, sportovní či deskové hry, kde jsem mohla využít svou kreativitu a zálibu v tvořivých a výtvarných činnostech a nakreslit tak velkou mapu světa. Obrovské poděkování patří Marcu Santosovi, který byl naším hlavním školitelem a hlavním vedoucím většiny aktivit. Marco je profesionál každým coulem, skvělý člověk a výborný non-formal educator. Svou pozitivní energii, nadšenost a živost přenášel na každého z nás. Energizery v jeho podání byly dokonalé a já si tak mohla rozšířit svůj pedagogický zásobník her. Nebyli na něm znatelné známky nervozity či studu a neměl problém v rámci her cokoliv předvádět anebo, jak se říká „ze sebe udělat blbce“. Marco ovládá plynule několik jazyků a tak pro něj nebyl problém překládat například do portugalštiny či estonštiny, zároveň uměl základní fráze snad ve všech našich jazycích. Marco byl důležitou součástí organizátorů, bez něhož by projekt nedosáhl takových kvalit, kterých dosáhl. Myslím, že Marco se stal mým novým vzorem a jednou bych svou práci jako formální či neformální učitel ráda vykonávala na takové úrovni a s takovým nasazením jako on.
Vím, jak je organizování náročné a hlavně jakou to představuje zodpovědnost a jak je důležité rozdělit si jednotlivé role a proto celému organizačnímu týmu patří velký obdiv za naplánování a uspořádání tohoto tréninkového kurzu, který proběhl bez jediného problému. Po celou dobu jsme k naší práci mohli využívat velkého množství pomůcek od flipchartů přes fixy, pastelky, lepidla, nůžky až po barevné papíry a čtvrtky. Každý účastník dostal desky s papírovým blokem a propiskou. Po celou dobu jsme měli k dispozici nápoje, během přestávek i občerstvení. Snídaně, obědy a večeře byly opravdu dobré, chutné a syté. Ubytování bylo útulné, vybavení pokojů dostačující, koupelna a sociální zařízení vždy čisté. Okolí hostelu bylo nádherné a ráda bych sem v budoucnu zavítala znovu a prošla si okolní hory. Zaměstnanci byli velice příjemní a ochotní, někteří se dokonce účastnili naší Intercultural night a závěrečné párty. Líbilo se mi, že naše poslední večeře, při které nám předávaly Youthpassy, byla ve slavnostním stylu – bylo vidět, že organizátoři i zaměstnanci si dali opravdu záležet. Proplácení cestovních nákladů proběhlo bez komplikací – vyplnili jsme potřebné papíry, dodali jízdenky a číslo účtu jednoho člena týmu, na které posléze byly zaslané peníze, a tento člen dále rozeslal peníze ostatním. S tím se pojí druhá a poslední věc, kterou bych vytkla, avšak uvědomuji si, že je to dost diskutabilní a nikdy vrácení peněz nepůjde udělat tak, aby byli všichni spokojení. Peníze se tedy zasílali na účet, avšak díky zahraničnímu převodu, si banka za tuto službu strhla určitý poplatek. Navíc po převodu se částka automaticky převedla na českou měnu a tak to v českých korunách bylo ve finále méně, než byli skutečné náklady, avšak v eurech všechno odpovídalo. Je však jasné, že kdybychom dostali peníze v hotovosti, budeme také nespokojení, protože bychom zaplatili poplatek za jejich výměnu. Myslím tedy, že toto je takový začarovaný kruh – avšak naštěstí se při změně měny nejedná o velké finanční rozdíly.
Na projekt jsem odjížděla natěšená, ale zároveň trochu s obavami. Jsem spíše introvertní, nepiju alkohol, sociální sítě mě nezajímají a navíc jsem baletka, která tráví většinu času v uzavřené baletní společnosti a s nikým jiným nepřijde moc do styku, jsem zkrátka jiná, než většina mých vrstevníků. Dalo by se tedy říci, že to pro mě byla i jakási zkouška, jestli vůbec zvládnu trávit týden s „normálními“ lidmi. K mému překvapení a potěšení se ukázalo, že ano. Nikomu nevadilo, že nepiju, že mé oblečení je sladěné do jedné barvy, že nemám Facebook, bez kterého si většina populace nedokáže představit existenci a že se věnuji baletu, který dle některých není „cool“. I přesto, že jsem si zpočátku připadala nesvá, protože jsem nebyla mezi „svými“ a nebyla jsem si jistá, zda zapadnu (a zda vůbec chci zapadnout), během chvíle ze mě vše opadlo a já se v naší nově vzniklé skupině cítila příjemně a jako její platný člen. Sešli jsme se skvělá parta mladých lidí, kde každý respektoval každého a každý si na každém našel něco, co na něm obdivoval a čím byl pro něj dotyčný inspirací. Některé nadchlo, že tancuji balet a tak jsem ve volných chvílích a večerech měla nové studenty, které jsem učila základním krokům anebo do konce piruetám. Jeden kamarád byl baletem tak nadšený, že po návratu domů začal navštěvovat balet pro dospělé a přes Skype mi ukazuje své pokroky J. Ne všichni ovládali plynule angličtinu, ale to nebyl žádný problém, protože jsme si byli všichni vzájemně nápomocný. Já například umím španělsky a tak jsem rozuměla Portugalcům a Italům a mohla s nimi komunikovat ve španělštině (a oni se mnou v italštině a portugalštině), která pro ně byla občas snadnější, než angličtina. Jako Češka jsem zároveň rozuměla Slovákům a Polákům. To pro mě byl krásný zážitek, protože díky češtině jsem mohla komunikovat se Slováky a Poláky, a díky španělštině s Italy a Portugalci. Díky projektu jsem se skamarádila s dívkou z Mozambiku (reprezentující Portugalsko) a jsem zase o krok blíže ke svému snu, kterým je stát se v budoucnu humanitární pracovnicí nebo dobrovolnicí v Africe. I přesto, že nemám Facebook, zůstávám v kontaktu se spoustu účastníků přes e-mail či Skype. Do konce padl návrh, že bychom v létě, mohli uspořádat hromadný výlet Evropou – všichni bychom společně procestovali všechny naše země. Těžko říct, jestli tento nápad vyjde, ale i kdyby ne, myslím, že s některými se určitě ještě někdy uvidím.
Závěrem, abych to celé shrnula, tréninkový kurz Erasmu+ mi dal nové vědomosti, zkušenosti, zážitky a přátelství. Ukázal mi, že ne všichni jsou předpojatí, a že odlišovat se a zapadnout není nemožné.
Zuzana Barešová
