Program, akce: Evropský sbor solidarity (ESC) — krátkodobé či dlouhodobé individuální dobrovolnictví (dva měsíce až rok)

Místo konání: Záhřeb, Chorvatsko

Hostitelská organizace: Udruga Kuća nade “House of Hope”

Deníky našich dobrovolníků:

Bára — dvouměsíční dobrovolnictví (15. leden—14. březen 2025)

K dobrovolničení v Chorvatsku jsem se dostala celkem náhodou. Po ukončení střední školy jsem se rozhodla dát si rok pauzu a někam vycestovat. Snažila jsem se najít si nějakou práci nebo dobrovolnickou činnost, ale moc se mi to nedařilo. Nakonec jsem se přes jednu organizaci dozvěděla o organizaci House of Hope v Záhřebu. A jsem za to moc ráda.

V Záhřebu jsem strávila 2 měsíce. Poznala jsem tam skvělé lidi, kteří se stali mými dobrými přáteli, se vším mi pomáhali a cítila jsem se tam díky nim moc příjemně. Měla jsem tam také spoustu volného času, který jsem mohla využít, jak jsem chtěla a mohla jsem trochu poznat město a místní kulturu. Záhřeb zároveň není zas tak daleko, takže jsem mohla jednou za čas zajet domů nebo mě mohla navštívit má rodina.

Jako dobrovolník jsem byla zapojena především do dvou projektů. New neighbors a Horse therapy. New neighbors je projekt, ve kterém se imigranti z Asie učí chorvatský jazyk. I přesto, že jsem jazyk moc neovládala, byl pro mě mnohem lehčí a lépe pochopitelný, tudíž jsem jim mohla s učením pomáhat. Dále jsem byla zapojena do Horse therapy, kde jsem spolu s další dobrovolnicí jezdila jednou až dvakrát týdně do místní nemocnice, kde byli koně ustájeni, starala se o ně a vozila na nich zdravé nebo handicapované děti.

I přesto, že pro mě bylo občas náročné být sama v cizí zemi, jsem za tuto zkušenost moc ráda a určitě bych ji doporučila všem, kteří chtějí zažít něco zajímavého, naučit se něco nového a zároveň u toho pomáhat lidem.

Bára

Janča — dobrovolnictví zaměřené na Inclusion & Diversity (16. únor—30. září 2026)

Krásný den, jmenuju se Jana a již dva měsíce pobývám v chorvatském Záhřebu, kde působím jako dobrovolnice v organizaci Kuća Nade. K odjezdu do tohoto regionu mě inspiroval pobyt Erasmus+ ve Slovinsku před dvěma lety, který ve mně zanechal velký dojem. Zkušenosti s pomocí lidem ze zahraničí ostatně pramení už z období před státnicemi, kdy náplň mého volného času tvořilo dobrovolničení v Erasmus Student Network. Tehdejší podpora studentů v Plzni a organizace různorodých akcí mě nasměrovaly k nynější příležitosti v Kuća Nade, která se díky svému zaměření na cizince (mimojiné) stala naprosto jasnou volbou.

14. 2. – 22. 2.

Jela jsem Flixbusem do Záhřebu dva dny před oficiálním zahájením mého dobrovolnictví. Čekala na mě na nádraží koordinátorka projektu Olga, společně jsme jely do Kući taxíkem. V Kući na mě čekala další dobrovolnice Sofia z Ukrajiny, která je tu stejně jako já na delší dobu. Hned jsme se spřátelily. Vše mi ukázala, byla jsem ze svého ubytování nadšená, protože je opravdu krásné, čisté, udržované, je tu zkrátka všechno, co potřebuju.

První týden byl takový rozjíždějící – přijeli další dobrovolníci z různých zemí, Mateuzs z Polska, Nanook z Nizozemska a Laura z Estonska. Také se přidali dva místní dobrovolníci – Jan a Ela. V pondělí a úterý nás Olga seznámila s programem, který byl naší náplní na další 2 měsíce. Kuća Nade se zabývá několika projekty: Sunce (tutoring pro děti z ne zrovna přívětivých rodinných poměrů a s poruchami učení), Srebrna generacija (praktická pomoc důchodcům, uklízení, nákupy apod.) a Novi susedi (1x týdně chodí cizinci do Kući na výuku chorvatského jazyka). Ve čtvrtek nás čekal menší “teambuilding” v podobě společného výletu na hranici Chorvatska a Bosny (Slavonski Brod na chorvatské a Brod na bosenské straně), kdy jsme měli příležitost se lépe poznat.

23. 2. – 1. 3.

Začnu pondělkem. Jednalo se o mé druhé narozeniny, které jsem neslavila doma se svými blízkými. Každopádně děti, ostatní dobrovolníci a zaměstnanci mi hromadně popřáli, dostala jsem dokonce i kytici, to mě upřímně dojalo. Nečekala jsem, že by po takové krátké době co tu jsem, by mi někdo dělal oslavu nebo něco kupoval.

Tento týden už jel s programem v plném proudu. Začala jsem navštěvovat dvě důchodkyně, které potřebují praktickou pomoc. Společně s dalšími dobrovolníky jsme začali připravovat hry pro děti. V sobotu byla první hodina chorvatštiny, které jsem se účastnila. Zatím byla problém jazyková bariéra, takže jsem cizincům moc nemohla poradit. Každopádně mě to namotivovalo se začít pořádně učit chorvatštinu ve svém volném čase. Pro ženy-dobrovolnice začal program “Soaring”, což je v podstatě coaching, má to být safe place pro ženy. Čekala nás také organizace akce “Game night”. Jelikož Kuća Nade spadá pod baptistickou církev, v neděli nás čekal církevní oběd, kdy skoro každý něco uvařil nebo napekl.

V našem volném dnu jsme se rozhodli, že trochu procestujeme Istrii. Navštívili jsme Rovinj a Motovun. 

2. 3. – 8. 3.

Tento týden už byl zajetý, 3x týdně pomoc důchodcům, 2x týdně pomoc důchodcům, 1x týdně chorvatština pro cizince, 1x týdně soaring. Pomalu začínám nacházet sebe sama a zjišťovat, jaké je mé poslání. Pomoc cizincům mě opravdu naplňuje, stejně tak děti. Začínám přemýšlet, že až se vrátím domů, dodělám si VOŠ sociální práci. Avšak to znamená v podstatě zahodit 5,5 roku studia na ekonomické fakultě, ale holt to tak občas bývá, že se člověk najde až o něco později než od něj společnost očekává. Každopádně budu nad tím ještě nějakou dobu rozmýšlet.

Tento týden jsme také prozkoumali Záhřeb v rámci našeho volného dne a vylezli na vrchol Slijeme.

9. 3. – 15. 3.

Tento týden se přidala do našeho programu další aktivita, a to návštěva dětského domova v sobotu, budeme tam teď jezdit pravidelně 1x týdně. Našim úkolem je pro ně vymýšlet hry a povídat si s němi. Bylo vidět, že jsme pro ně velké zpestření. Děti jsou moc hodné a vděčné.

V neděli jsme vyrazili do Rijeky a Opatie, zase jsem viděla něco nového. Konečně se nám povedlo, abychom vyrazili všichni a nikdo nechyběl – všech 7 dobrovolníků.

16. 3. – 22. 3.

Jelikož jsem dobrovolnice zde na delší dobu než 3 měsíce, čekalo mě školení v chorvatském městě Orahovica s dalšími dobrovolníky. V pondělí jsem tedy vyrazila, cesta trvala 4 hodiny osobákem (a konečně jsem použila ESC – díky ní jsem získala 25% slevu na vlak!). Vlak mě vyhodil na nádraží v Orahovici a tam už na nás čekal autobus, který nás svezl do ubytování, jednalo se o prostory Červeného kříže. Program byl započat večeří. Hlady jsme tu opravdu nemohli umřít, měli jsme ho k dispozici 5x denně (2x denně z toho byly coffee breaks, ale i tam bylo k dispozici jídlo)

Byli jsme v Orahovici až do soboty. Program byl nabušený, 4x denně jsme meli nějakou aktivitu. Koordinátoři nám představovali projekt ESC, kdo ho financuje, co nabízí. Školení bylo také zaměřeno na mezikulturní komunikaci a projektový management. Ve čtvrtek jsme měli odpoledne volno a to nám dovolilo prozkoumávat okolí. Náhodou jsem s dvěma dalšími děvčaty narazila ve městě na koordinátory Lydii a Igora, kteří nás pozvali na kafe a zmrzlinu. Bylo fajn je poznat blíže, povyprávěli nám o svých životech a o tom, co jako koordinátoři běžně dělají. V Orahovici jsem se seznámila s ostatními dobrovolníky a na některé z nich získala kontakt. Celý program byl přínosný. V sobotu jsem se vydala zpátky do Záhřebu.

A hned na to v neděli jsem brzo ráno vyrazila do Mariboru navštívit mé kamarádky, které jsem poznala v rámci svého pobytu Erasmus+. Byl to příjemně strávený čas, snažím se po svém návratu navštívit Slovinsko aspoň 1x ročně.

23. 3. – 29. 3.

V pondělí byl “free day” místo obvyklé středy nebo čtvrtka, to se mi akorát hodilo na vzpamatování, neboť jsem jela v podstatě 8 dní vkuse. Možná se to nezdá, ale jsem velký introvert (to neznamená, že bych neměla ráda lidi), 8 dní intenzivní socializace je na mě příliš, ale jsem vděčná za to, že takové příležitosti mám.

Ve středu jsme se podívali do měst Sisak a Glina, hlavní vedoucí Kuća Nade nás vzal do oblastí, které byly postiženy zemětřesením v roce 2020. Viděli jsme, jak stále lidi dávají své domovy dohromady, povídali nám své svědectví a byli velmi pohostinní. Na přelomu dubna a května přijede cca 10 lidí z Nizozemska, kteří jim budou pomáhat v opravách a stavbě.

V sobotu započala nová skupina ve výuce chorvatského jazyka. Předchozí skupina tříměsíční kurz již absolvovala a minulý týden psala testy a získala certifikáty (až na pár výjimek). Můj chorvatský jazyk se stále zlepšuje, protože jim mluvím každý den, konečně se mohu do výuky plně zapojit a lidem pomáhat. Cizinci musí umět chorvatsky na úrovni A.1.1, aby si mohli prodloužit pracovní vízum.

30. 3. – 5. 4.

Tento týden byl dosti volný, jelikož byly Velikonoční prázdniny. V pondělí jsme s dětmi vyrazili do zoo a následně jsme se vrátili do Kući a společně s dětmi jsme koukali na Příšerky s. r. o.

Měli jsme 5 dní volno, toho jsem využila a vyrazila jsem do Soluně. Ostatní vyrazili do Itálie, ale tam už jsem byla, tak jsem chtěla zkusit něco nového. Bylo to poprvé, co jsem někam letěla sama a kdy na mě nikdo na letišti nečekal, byla jsem z toho trošku vystresovaná, ale vše proběhlo hladce, cítím se zase o něco více zkušenější.

6. 4. – 12. 4.

Opět jsem zkusila něco nového. Ve čtvrtek jsem byla dobrovolník na koncertě kapely Hillsong, vítala jsem lidi a navigovala je v areálu. Byl to super zážitek a poznala jsem nové lidi.

A velká novinka – jelikož se moje chorvatština dost zlepšila, zařadili mě do tutoringu, pomáhám děti doučovat, učím je například matematiku nebo angličtinu. Tohle je opravdu velký krok z komfortní zóny, neboť jsem byla toho názoru, že to s dětmi neumím. Učím se, jak mít autoritu a jak si získat respekt. Zatím to jde celkem dobře.

Jelikož jsem tu dlouhodobě jen já a Sofie (víc dlouhodobých dobrovolníků tu být nemůže), ostatní dobrovolníci po dvou měsících končí. Kuća Nade zorganizovala nedělní grill na rozloučenou a rozdala jim dárky. Je těžké uvěřit, že už budou odjíždět, dva měsíce jsou opravdu krátká doba. Čím jsem starší, tím čas ubíhá rychleji. Tohle je pro mě těžké vstřebat, sotva jsem je poznala, už odjíždí.

13. 4. – 19. 4.

A je to tu, ostatní dobrovolníci ve středu ukončili svůj pobyt zde a vyrazili do svých zemí. Bylo to těžké loučení, ale nic jiného nezbývalo.

Ve čtvrtek mi přijeli rodiče na návštěvu, Kuća jim poskytla ubytování. Abych řekla pravdu, dva měsíce jsem Čecha tady neviděla a česky pořádně nemluvila, měla jsem radost, že konečně potkávám nějaké Čechy. Rodičům jsem ukázala jak Kuću, tak město, vyrazili jsme také do nedalekého města Samobor. Rodičům se tu moc líbilo a opravdu cení to, co dělám, vidí v tom smysl.

Po dvou měsících pobytu jsem se toho mnoho naučila, vyzkoušela si práci s různými věkovými kategoriemi. Učím se flexibilitě, trpělivosti, pochopení, hlavně se učím chorvatsky. Dozvěděla jsem se, že tu budu moci být do 30. 9. To je poměrně ještě dost času.

Jana